Karmel Edith Steinové

Půst je lékem pro tělo i pro duši.
Půstem se tělo stává chrámem Svatého Ducha. Stává se prostupné pro Božího Ducha. Člověk náleží Pánu, nejen podle duše, ale i podle těla. My tělo pouze nemáme, nýbrž tělem jsme. A chceme-li se otevřít Bohu, musíme začít tělem. Chceme-li náležet Pánu, musí to být i tělesně citelné. Půst posvěcuje tělo a posléze vede člověka před Boží trůn. Staví nás do Boží přítomnosti. Udržuje otevřenou ránu, která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení své touhy někde jinde, u lidí nebo u světské krásy. Půst nás chrání před zakrýváním oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen On může ukojit náš nejvnitřnější neklid.
Chápání postu u církevních otců vychází z přesvědčení o jednotě duše i těla. Půst vede nejen k duchovnímu míru, ale i k míru těla: není zatěžováno nadměrným trávením a jeho pudy jsou drženy na uzdě.
Půst je tedy také bojem s vášněmi a neřestmi. V postu svého protivníka v sobě teprve objevuji. Dobrým jídlem a pitím mohu mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže se vůbec dostat na povrch. V postu se setkávám se sebou samým, s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje. Jde o poznání toho, co mě vlastně drží, jaká nosná síla mne nese. Snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, aktivitou, sebeútěšnými prostředky nebo jídlem a pitím pracně přikryté, se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Tak zjistím, kde musím začít s bojem. Jde nakonec o to, zda přenecháme vládu nad sebou Bohu nebo satanovi.
Tělesný půst musí být spojen s postem myšlenkovým. Chceme-li žít bohulibý půst, musíme se chránit před každým špatným slovem, klevetou, odsuzováním. Očistit své srdce před každou zlobou a závistí.
Pravý půst vede člověka k pokoře. Samo poznání vlastního stínu je už cesta za pokorou. Poznáváme jasně, že jsme lidé tělem i duší, a nad své tělo se nemůžeme povznést. Rovněž nám půst připomíná, že nemůžeme tělo odvrhovat nebo s ním libovolně zacházet. Musíme jej přijmout, právě v jeho potřebnosti. V postu stojíme tváří v tvář vlastní nedostatečnosti.
Půst je vyslovován jedním dechem s modlitbou a almužnou. Všechny skutky zbožnosti mají cenu, jsou-li konány ve skrytosti. Když je konáme před očima lidí, pak jimi nepřekračujeme vlastní ego, pouze přesunujeme svou touhu po moci, uplatnění a uznání na jinou úroveň.

Zintenzivnění modlitby je důležitým ovocem postu. Modlitba už není jenom záležitost hlavy, ale zaujímá celou moji existenci. Úpím k Bohu tělem i duší, a vyznávám, že tu sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc. Půst nás uschopňuje k soucitu a milosrdenství, v něm vpouštíme druhé do nejzranitelnější části naší bytosti. Modlitba spojená s postem není modlitbou v odstupu, nýbrž vyrůstá také z poranění druhým člověkem. V postu sestupuji do propasti svého nitra, do své bezmoci, abych tam narazil na propast druhého člověka a vložil ji, spolu s mou vlastní, do Božího milosrdenství.
Půst, jako každý dobrý prostředek, v sobě skrývá i určitá nebezpečí.
Prvním je jistá negace života. Už si nic nedopřejeme, protože někde na světě je někdo, kdo má ještě méně. Člověk chodí s trvale špatným svědomím, že by si snad mohl odříkat ještě víc. To je už negativní postoj k životu, v kterém nezůstal prostor pro slavení svátků, člověk měří druhé mírou vlastního odříkání a nakonec jim nedopřeje nic.
Druhým nebezpečím je negativní postoj k tělu. Často člověk svojí vzpouru proti tomu, jak jej Bůh stvořil, sám nevidí, neboť svůj půst nábožensky motivuje. Pravý půst spojuje tělo a duši, aby mezi nimi nebylo sváru, aby byli v harmonii. K tomu je však důležité, pěstovat vůči svému tělu postoj vnitřní svobody. Kdo vyhovuje pouze svým základním pudům, nedělá svému tělu dobrou službu.
Půst je prostředkem, který nás spolu s almužnou a modlitbou uvádí do správného vztahu k Bohu a lidem. Při něm uskutečňujeme svou existenci tvorů, kteří jsou stvořeni Boží rukou a teprve v Bohu najdou své naplnění, tvorů, kteří se nezastavují u darů, nýbrž usilují o samého Dárce, jenž je vlastním cílem jejich touhy.
Text je inspirován knihou Anselma Grüna Půst, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 1995.

Tento příspěvek byl publikován dne 6. 3. 2007 (Úterý) v 9.09 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .