Karmel Edith Steinové

(závěr přednášky J. V. Rodrigueze)

List z 12. října 1589

Chtěl bych se pozastavit u listu napsaného Janem 12. října 1589 paní Juaně de Pedraza, své duchovní dceři, v němž pro tuto ženu žijící ve světě i pro celou rodinu Karmelu nastiňuje krásy celé teologální teologální cesty.

Nejprve se věnuje jejím pochybám a vysvětluje výhody duchovní situace, ve které se na své cestě právě ocitla, povzbuzuje ji v listu k větší důvěře v Pána a nastiňuje jí možnou životní cestu, a to velmi konkrétní: nečinit nic zlého, zachovávat přikázání, sloužit Pánu jak nejlépe dovedeme. Posléze Jan prohlubuje tento itinerář cesty, staví ho na teologální základ a říká své duchovní dceři, že je zapotřebí „kráčet po rovné cestě zákona Božího i církevního a žít jen v temné a opravdové víře, bezpečné naději a plné lásce a očekávat naše dobra, zatímco zde žijeme jako poutníci, ubožáci, psanci, sirotci, zbavení všeho, bez cesty a bez ničeho, očekávající všechno až tam.“

Tento plán obsahuje dva odkazy k čemusi dalšímu: „očekávat tam“ a „zatímco žijeme zde“. Tyto dvě osy drží v pohybu jediná teologální síla. Pro cestu napjatou mezi těmito dvěma póly jsou důležitá jak autorem užitá substantiva: víra, naděje a láska, tak adjektiva, která každou ze tří ctností doprovázejí. Podívejme se na ně blíže.

Víra je tu charakterizována adjektivem „temná“: temnota je víře vlastní. Tajemství „se nedávají k odkrytí našemu rozumu, protože kdyby se před ním rozkrývala, nejednalo by se o víru, jež i když dává rozumu jistotu, nečiní to s jasností, ale temně“. Není temná kvůli nedostatku světla, ale pro jeho přebytek.

Víra je také „opravdová“: víra a Bůh mají jeden společný rys, totiž, „že tu není žádný rozdíl než vidět Boha nebo v něj věřit. Neboť jako je Bůh nekonečný, právě tak víra nám ho nabízí jako nekonečného a jako on je Trojjediný, víra nám ho nabízí trojjediného a jako je Bůh temnotou pro naši mysl, tak je také víra slepá a zatemňuje naše chápání.“ Tedy kráčet světem, oslepeni Božím světlem – z těchto dvou kategorií popisujících víru, temnota a pravda, je třeba naučit se porozumět každodennímu životu a přijímat nejrůznější životní události. V jedné z nejbolestivějších událostí svého života, v čase uvěznění, Jan od Kříže složil svůj Zpěv duše, jež dospívá k poznání Boha vírou. Podobně také viz půvabná báseň o prameni (Fonte que mana y corre), která ukazuje, jak Jan žil a pěl o své víře.

Janova naděje je jistá: jde o teologální naději. Jan byl velikán chudoby ducha a jazyk naděje se dotýkal jeho duše. Jeho častou střelnou modlitbou byl verš: „Ach nebeská naděje, dosáhneš tak vysoko, jak vysoko sahá tvá naděje!“ Obdobně v jedné jeho básni (tras un amoroso lance) nalezneme: „protože nebeská naděje dosáhne toho, več doufá“.

Ona opěvovaná teologální naděje však není zcela pasivní, jako u člověka, který doufá, že mu vše spadne do klína, aniž by ze své strany cokoliv podnikl. Velkým úkolem našeho každodenního života je osvobodit a oprostit se od věcí, nebýt jejich otrokem, nepropadat jim zcela. Ideální by bylo zacházet s pozemskými skutečnostmi natolik, nakolik je to podle Boží vůle zapotřebí.

Láska je zde charakterizována jako „plná“, tedy dokonalá láska. Když náš duchovní učitel staví základy pro cestu teologálních ctností (Výstup 2,6,1) ujišťuje, že vůle bude přetvořena láskou, tj. že lidská vůle směřuje ke zdokonalení – aby celé srdce, celá vůle byla v Bohu. Sloveso „enterar“ (enterar la voluntad en la caridad) zde není užito ve významu někoho o něčem zpravit, informovat, ale spíše ve smyslu „dovést k integritě“, přivést k dokonalosti“, tj.: přivést vůli k dokonalé, úplné lásce.

Jedná se o proces, proto se k tomuto vrcholu plné a pravdivé lásky nedospěje za jednu noc, ale bude zapotřebí stále v lásce postupovat kupředu a starat se, aby láska byla stále živější a solidnější, hmatatelnější.

Jan od Kříže nás povzbuzuje, abychom podle tohoto teologálního „itineráře“ kráčeli s postojem poutníka (2N 9,5). Navazuje tak na tradici křesťanské literatury prvních staletí, na spis nazývaný List Diognetovi, kde jsou věřící v Krista přirovnáváni k lidem, kteří „bydlí ve svých domech, ale jako cizinci, všeho se účastní jako ostatní občané a všechno snáší jako cizinci, celá země je jim vlastí a všechna vlast cizinou“.

Poutník prochází světem a jako chudý člověk pokračuje na své cestě a hledá svou vlast, tu, po níž touží, neboť „očekává všechno dobro až tam“. Jako poutník, sirotek a nuzný člověk bez ničeho, z místa „zde“, kde je mu dáno žít, touží a prahne po setkání „tam“ v rodném domě – a více než po příbytku touží po setkání s Otcem a Matkou.

II. Další kroky v životě a „živé nauce“ Jana od Kříže

V Duruelu a Manceře (1568-1570)

Pro Jana od Kříže jako bosého karmelitána na samém počátku byl příznačný život propojené osobní i liturgické modlitby, usebrání, samoty i apoštolátu a společného života: kontemplace a činnost, máme-li to vyjádřit dvěma tradičními pojmy s teologálním obsahem.

O tom, že se první bosí karmelitáni zabývali obojím, vypráví sv. Terezie v Knize o zakládání (14,6-12) v zápisech po své návštěvě v únoru 1569. Do Mancery se karmelitáni přestěhovali v r. 1570 a žili tam víceméně stejně usebraně i apoštolsky, možná s o něco rozvinutějším apoštolátem.

V Alcalá de Henares (1571-1572)

Jan, který absolvoval univerzitní studia v Salamance, se v Alcalá mohl cítit docela dobře. Žil ve zdejším studentátu jako karmelitán, jemuž byla svěřena formace bratří podle životního stylu bosého Karmelu a zároveň se věnoval profesorům a žákům, kteří u něj hledali radu a duchovní vedení.

Mladí mužové, kteří se rozhodli vstoupit do řádu, se tak často rozhodli pod vlivem pověstí o svatosti bratra Juana. „Pro svou dobrotu a mírnost byl na školách i okolím považován za velmi svatého muže“ (Pedro de la Purificación BMC 26, 308).

Pokusíme-li se shrnout kritéria Janovy formace mladých řeholníků, můžeme snad uvést „úsloví, které se v našich studentátech často říká“, jak říká Jerónimo de San José:

Religioso y estudiante

y el religioso adelante

– což bychom měli správně chápat takto: student, protože je řeholníkem, je zavázán ke studiu a čím lepším řeholníkem bude, tím bude také lepším studentem. Jako dobrý student může studiem obohatit i své „řeholnictví“.

V Avile (1572-1577)

Pět let, které strávil v Avile, prožil z větší části mimo svoji komunitu či nanejvýš ve společnosti jednoho z bratrů. Staral se o mnišky v klášteře Vtělení i u sv. Josefa, o další řeholnice a „všechny možné druhy lidí“ a „všechny vedl k dokonalosti života“, jak vypovídá Ana Maria Gutiérrez, jedna z dcer vesničana Nicoláse Gutiérreze a oblíbená duchovní dcera Jana od Kříže.[1] V tomto období se nemusel starat o formaci ostatních bosých bratří, rysy bosého karmelitána zde ukazoval na svém životě, právě na něm předvádí, jak by měl život bosého karmelitána vypadat. Starost o lidi různých vrstev a stavů se ukazuje i při jeho působení v klášteře Vtělení, kde mezi jeho nejlepší žačky patřily sama svatá matka Terezie, Ana od sv. Bartoloměje a další.

V Baeze (1579-1581)

V tomto období máme o jeho nauce a působení v roli formátora mnohem více jistých zpráv než z doby strávené v Alcalá.

Univerzitní profesoři a žáci přicházeli do kláštera radit se s otcem Janem od Křížem nejen ohledně záležitostí duchovního života, ale také kvůli interpretaci biblických textů a odcházeli udiveni, jak dosvědčuje jeden z těch, který je zaslechl: „Jak hluboký je ten člověk!“[2].

Kromě toho se intenzivně věnoval i zpovědní činnosti a duchovnímu vedení. Do této činnosti byla zapojena ostatně celá jeho komunita, nejen Jan od Kříže. Chtěl bych zde uvést svědectví Inocence od sv. Ondřeje, který je spolu s Janem jedním ze zakladatelů Baezy. V kanonizačním procesu k osmnácté otázce ohledně duchovní péče a významu, který jí Jan přikládal, otec Inocenc svědčí:

„… velmi často přicházel do zpovědnice, aby zpovídal a zabýval se mnoha lidmi, jimž velmi prospěl a pohnul je k tomu, že změnili svůj život. Ve všem svém jednání se světskými osobami se staral, aby z toho měla prospěch jejich duše a aby se cvičili ve ctnostech… a to lidé všech stavů, takže za ním pro poučení přicházelo množství osob, jak učených, tak prostých, neboť je přitahovaly jeho řeč a chování vycházející od Boha.“[3]

A ještě jedno svědectví o Janově činnosti. Co se v něm stále opakuje, má také vztah k tomu, jak si Jan od Kříže přál, aby vypadal apoštolát jeho bratrů. Svědectví říká:

„Právě tak se staral, aby se otcové, kteří se měli věnovat kázání a zpovědní činnosti, o ně opravdu dbali, což bylo zřejmé na tom, jak ho těšilo, když duše docházely útěchy a pokroku na duchovní cestě. A týž svědek říká, že žil mnoho let společně se zmíněným svatým otcem v koleji v Baeze,  a proto může dosvědčit, že nikdy nebylo tolik zpovědí jako v dobách, kdy přebýval v této koleji otec Jan jako představený. Po všechny dny, po ránu stejně jako odpoledne byli ve zpovědnicích k dispozici zpovědníci, kteří přesto ani nestačili vyzpovídat všecky lidi, kteří k nim tehdy přicházeli – dnes už tomu tak není, odpoledne se nezpovídá, protože to tak chtějí předpisy“.[4]

Tento předpis, platný v době Inocencova svědectví v r. 1618 již naráží na diskuze a spory mezi karmelitány o případné větší či menší míře apoštolátu.

V Granadě (1582-88)

Granada bývá nazývána Janovou tvůrčí dílnou, v níž vznikla jeho velká díla. Vedle toho, co zde napsal, máme také dost zpráv o jeho „živé nauce“ adresované bratrům a mniškám.

Intenzivně duchovně doprovázel zvláště dvě laičky, paní Anu de Peñalosa a Juanu de Pedraza. Paní Aně věnoval komentář k básni Živý plamen lásky, již pro ni složil, dochovaly se nám i různé dopisy jí určené. S paní Juanou de Pedraza si dopisoval.

V Segovii (1588-1591)

Tři roky strávené v Segovii ho zaměstnaly stavěním nového kláštera a péčí o bosé karmelitky ve městě, formací a starostí o život komunity bratří, přitom všem byl jako vždy ponořen do života modlitby. Pro Janovu apoštolskou činnost v Segovii je příznačné zejména duchovní doprovázení kanovníků katedrální kapitoly a dalších kněží města a diecéze.

*

Na závěr těchto několika prostých poznámek o nauce a kněžské službě Jana od Kříže nesmíme zapomenout na jeho každodenní život a s tím spojené povinnosti, zvláště v oblasti formace bratří a mnišek, kde kladl zvlášť velký důraz na teologální život.

O tom, že právě teologální život byl v Janově mystagogii jedním z častých témat, svědčí Florencia de los Angeles: „V době, kdy tato svědkyně byla v kontaktu se zmíněným otcem Janem od Kříže, viděla znamení jeho svatosti /…/ a zvláště jeho velikou ctnost živé víry a důvěry v našeho Pána a to se jí zdá, že vždycky velmi zdůrazňoval – neboť téměř vždy, ve všech sděleních a rozhovorech, které vedl s touto svědkyní i s ostatními řeholnicemi, vždy mluvil o těchto teologálních ctnostech“.[5]

Bosým karmelitánem

Ten, kdo je bosý karmelitán, tedy může být novicem, studentem, převorem, novicmistrem, duchovním vůdcem, kazatelem, zpovědníkem, laickým bratrem, může být zdravý, nemocný, ošetřovatel či podřízený – a může se ocitnout i v mnoha jiných situacích či zaměstnáních.

Může Jan od Kříže nabídnout rady jak má vypadat pravý bosý karmelitán uprostřed všech těchto životních okolností, v nichž se ocitáme? Najdeme u něj alespoň několik tahů štětcem pro základ k portrétu bosého karmelitána, o který usilujeme? Domnívám se, že ano: že pro každou z těchto situací bychom u Jana našli podněty k reflexi, přestože zde v této chvíli nám  již nezbývá čas, abychom se jim věnovali. Zvláště zajímavé by bylo podívat se na světcův postoj k nemocným: našli bychom tu celou škálu různých odstínů teologální lásky.

Závěr

Zcela právem se v konstitucích otců bosých karmelitánů říká: „Bůh připravil svaté matce Terezii takový duchovní život a zkušenost, které z ní učinily učitelku a jedinečný model našeho života. Živý obraz autentického karmelitána však máme spatřovat v našem otci svatém Janovi od Kříže, jež nám může zopakovat slova apoštola: Napodobujte mne, tak jako já napodobuji Krista,[6] neboť na jeho životě, skrze jeho činy a dílo, se zářně ukazuje obnovené povolání Karmelu.“[7]

Janův život byl životem pravé teologální existence a více než kdo jiný nás může naučit, jak se podobně i my můžeme stávat lidmi víry, naděje a lásky.

ze španělštiny přeložila sestra denisa

[1] BMC 14, 301-303.
[2] Inocencio de San Andrés, BMC 14, 60
[3] BMC 14, 64.
[4] tamtéž.
[5] BMC 14, 189
[6] 1Kor 4, 16; 11, 1
[7] Konstituce č. 12

Tento příspěvek byl publikován dne 21. 12. 2008 (Neděle) v 18.06 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .