Karmel Edith Steinové

A. Cencini

K metodě, aneb Rady, jak postupovat

Abychom četli, popsali a chápali svůj životní příběh jako součást dějin spásy, měli bychom se držet následujících metodických doporučení. Každému z nich odpovídá určitý typ víry nebo důležitý znak úkonu víry.

1. Sloučení objektu a subjektu: osobní víra

Především je třeba aplikovat, tj. přenést objektivní pravdy našeho kréda na náš osobní život, aby byl   integrován do dějin spásy.  Tato integrace může být čistě personální. Umožní nám osvojit si víru a zosobnit ji vlastní cestou víry a vlastní existencí.

Úkon víry je svou povahou dynamický, nikoliv statický. Tato dynamika má dvojí polaritu: objektivní pól se skládá z jádra objektivních pravd, které nám obvykle nečiní zvláštní potíže. Těžší a problematičtější je však vztah objektivního pólu k dynamice našeho vlastního příběhu víry. Stačí se zamyslet nad tím, kolik z pravd našeho vyznání víry můžeme podložit i svou osobní zkušeností, tj. u kolika z nich můžeme říci, že jsme je jistým způsobem zažili ve svém osobním životním příběhu?

Je jasné, že pouze když se tyto pravdy stanou součástí našeho prožívání, můžeme říci, že jsme věřící. Je velmi pravděpodobné, že v našem životě a v našem hlásání existují obsahy víry, kterým chybí tento nepostradatelný vztah, tj. kde sice věříme, ale bez srdce, bez přesvědčení. Nebo věříme, ale jaksi „nedělně“ – vyznáním, které nepřechází do všedních dnů. Jinými slovy, chybí-li objektivnímu pólu pól subjektivní,  víra je slabá a nestálá.

Nabízíme tedy cvičení, které nám může napomoci k této integraci obou pólů víry, objektivního i subjektivního. Život každého člověka je locus theologicus, pramenem poznání Boha, kde se ověřují a naplňují objektivní pravdy víry.

Pokusme se přejít od nahlížení našeho života jako série příhod (které se samy sebou vztahují na neživé věci, na vše, co se „při-hodí“ v životě, co však není osvojeno, přijato), k jejich uchopení jako řady událostí (které zapojují osobu do něčeho, co se událo a děje v dějinách) až po celkové pojetí našeho života jako jedné velké a konkrétní události dějin spásy (tj. uvědomění si, jak je náš život spjat s dějinnou skutečností spásy, která  se už naplnila v Kristu a která stále probíhá v čase, jako dějiny minulé i budoucí).

2. Zásada úplnosti: úplná víra

Plnost víry lze chápat jako rozpětí víry přes celý život i jako kvalitu vnímání věřícího. Je to velmi důležitý bod, který můžeme rozdělit na dvě části.

a) Plnost mého života v plnosti Boží: člověk existuje „v“ Bohu; životu člověka nelze porozumět mimo tento existenční vztah (= vztah celé naší existence) k Bohu. K tomuto prvnímu hledisku můžeme přidat jiné, které dále specifikuje to, co říkáme: že člověk neexistuje obecně v jakémsi božstvu, ale v křesťanském Bohu  biblického zjevení: v Otci, Synu a Duchu svatém. Tento trojiční Bůh přebývá v člověku a člověk přebývá v něm, On je pravým lůnem a domovem lidských dějin. Mohli bychom říci, že Boží plností je Nejsvětější Trojice, tj. Bůh Otec, který se neustále dává, Bůh Syn, který se od věčnosti přijímá od Otce, Bůh Duch, který je láska sama, darovaná a přijímaná.

Musíme chápat, že celý náš život je ponořen do této plnosti lásky, musíme si zvyknout uvažovat a nazírat svůj životní příběh jako součást tohoto tajemství. V tom smyslu platí: celek je obsažen ve zlomku a zlomek míří k celku.[1] V každé události našeho života se jistým způsobem odráží plnost lásky Trojice, tak jako každá událost směřuje k plnosti, jinak by byla bezvýznamná.

b) Začlenění negativního a objevení pozitivního. Náš život obsahuje jak pozitivní stránku, tak negativní. Obojí jsou součástí naší identity, ale zároveň nám prostředkují zvláštní zkušenost Boha.

Především pozitivní stránka, kterou někdy musíme doslova objevovat, případně znovu objevit, tj. vše dobré, co je v našem životě od prvního dne naší existence. Jde o cosi tak velkého, že bez toho bychom nepoznali hluboký, tj. teologický smysl života a snad ani to, že vše, i život sám, má charakter daru. Není však běžné, že by se člověk dojatě a vděčně stavěl k vlastním životnímu příběhu! Není úplně běžné jen tak být schopen přijmout, že jsem byl milován bez jakékoli vlastní zásluhy,[2] ba ani neumíme rozpoznat v dobru, které dostáváme od druhých lidí, že jde o určitou podobu Boží lásky.

V našem životě je přítomná i negativní zkušenost, a to na různých rovinách: fyziologické, psychologické, morální. Ideální by bylo včlenit ji vším, co k ní patří, jako nedílnou součást naší identity a místo a příležitost ke zvláštní zkušenosti Boha. Aby to bylo možné, je třeba si projít procesem, který má tři kroky:

* uznání a přijetí samotného zla a jeho kořene. Aby se dospělo k opravdovému vědomí hříchu, je třeba se tímto tématem zabývat ve vztahu ke Slovu. Proto je důležité umět skutečně zpytovat svědomí.

* Odpuštění a smíření nejen se zlem, ale i s vědomím vlastní hluboké křehkosti a s vědomím, že jsme tvorové, kterým bylo odpuštěno, a že toto odpuštění patří k nám bytostně patří. Odpuštění je součástí naší existence, od počátku nám bylo odpouštěno. Milosrdenství je láska, která přesahuje spravedlnost: byli jsme stvořeni spravedlivě, vytvarováni milosrdnýma rukama Boha, myšleni jeho milosrdnou myslí v milosrdném  Božím záměru. Proto je odpuštění, přijímané i dávané, nejtypičtějším výrazem usmířeného člověka.

* Přetvoření a proměnění zla. Když zakoušíme, že je nám vše zlé odpuštěno, zlo samo je jako by přetvořeno, stává se příležitostí k dobru, událostí, která vede člověka k tomu, aby se neustále setkával s milosrdenstvím Otce (a druhých lidí) a objevil, kým je a osvobodil se od posedlosti vlastní silou a dokonalostí. Taková je zkušenost svatého Pavla, který se „chlubí“ svou slabostí, poté, co opakovaně prosil Pána, aby ho od ní vysvobodil.

Bylo zlé ve mně přetvořeno a proměněno?[3] Kdo jiný by měl být schopen nechat přetvářet a proměňovat zlo než ti, kdo se prohlašují za křesťany?!

Křesťanská víra je tedy skutečně od základu uzpůsobena být scelující silou, energií, která objímá svým rozpětím celý život a vede k samotnému jádru skutečnosti. To je plnost víry.

[1] srov. Forte B., Sull’amore, Napoli 1990, str. 10-14

[2] srov. Lewis: láska jako potřeba

[3] k tématu usmíření viz též Cencini, Žít v usmíření. Praha, Paulínky…

Tento příspěvek byl publikován dne 26. 1. 2009 (Pondělí) v 22.34 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .