Karmel Edith Steinové

Amedeo Cencini

Originární (prvotní) zkušenost Božího otcovství má být nutně původem autentického rozhodnutí v tomto smyslu, přesně tak, jako silná a uklidňující zkušenost mateřské lásky nesmazatelně poznamenává budoucí afektivní život lidské bytosti. „Být vryt do Boží dlaně“ (srov. Iz 49,16) je pak skutečný vjem, který má na náš život dopad nejen intelektuální a teoretický, ale také emoční; je to plná jistota, že i kdyby mohla žena zapomenout na své nemluvně, „já na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Je to vidění, naděje, očekávání, předchuť Boha, memoria Dei, v postoji užaslé a dojaté vděčnosti a láskyplné kontemplace. Kdo žije v celibátu pro Boží království nemá v mošně na zítřek nic jiného než tuto jistotu, která je jeho bohatstvím a jeho zárukou, a zároveň mu dává odvahu obětovat se, být živou pamětí této lásky.

Současně však tato afektivní paměť ní pouze zakořeněna v minulosti a upomínka na dobu zásnub či líbánek s Bohem, na jedinečnou a ojedinělou událost. Naopak je to „rozvzpomínání“ v plném smyslu toho výrazu (biblickém i psychologickém). Připomínání jako ustavičné navazování vztahu mezi pravdou víry a vlastním příběhem, mezi zakládající událostí a jejím pokračováním ve vlastní existenci, mezi počátečním zjevením Boží lásky a dalšími zkušenostmi s touto láskou. Paměť roste a obohacuje se, hledá, někdy i krušně, stále nové a stále plodnější syntézy. Není jen líhní každé zkušenosti a každého jednání, ale je to plod každodenního prožitku. Není to jen dar, z kterého se můžeme těšit a který pochází shůry, ale je to především pozorný objev existenční soudržnosti, která spojuje navzájem rozmanité životní cykly jednotlivce.[1]

Afektivní paměť člověka žijícího v celibátu je nepřetržitým cvičením víry, naděje a lásky, o němž jsme řekli, že umožňuje pozorovat ve všech obdobích života vytrvalou přímočarost Božího plánu a Boží lásky, onu červenou šňůrku, která se vine vlastní historií a svědčí o věrnosti.

A netvrdíme, že je to operace pokojná a laciná!

Lidský osud člověka žijícího v celibátu je vždy složitou a členitou historií, která se nedá přečíst jediným povrchním a nezúčastněným pohledem, ani pouze duchovně nebo „světsky“. Jsou to dějiny srdce z masa, jemuž Bůh předložil „nemožnou nabídku“ srdce svedeného Bohem, jím zkoušeného, kterému Bůh dává růst, vychovává ho a vede k dospělosti. Ale vždycky zůstává tělesné, v těle „z masa a kostí“. Proto je citlivé pro všechno, co přitahuje lidské srdce: pro bezprostřednější a lákavější nabídky, pro konkrétnější a dostupnější city…

Vedle toho však existují i dějiny Boha, historie lásky, která se nikdy neunaví ani nevzdá, která se nestáhne zpět před slabostí a zradou, před vypínavostí a nestoudností tvora, který dává přednost svým malým láskám před láskou Boží.

On ví, jak je naše srdce utvořeno, ví, že někdy nezná míru. Nenechá se odradit, tvrdošíjně dál nabízí sám sebe jako míru tohoto srdce. Znovu mu nabízí smlouvu, opakuje návrh, znovu ho svádí… ale nevezme zpět dané slovo: neumenší svou nabídku člověku ani svůj nárok. A ty vždy přesahují to, co může srdce člověka dát a přijmout, a co může jeho mysl rozluštit a pochopit.

A zároveň je to vždycky nabídka osobě na míru a podle jejího životního stupně. Mohli bychom říci, že Boží slovo je „vyslovováno“, pro každý okamžik života každého člověka – slovo, které k němu dospěje a osloví ho v onom přesném okamžiku a nabídne mu „v dané situaci“, podle věku, podle zralosti a vnitřní žízně, podle jeho duchovních potřeb a podle jeho existenčního ideálu, aby ono slovo přijal a otevřel se lásce. Tajemná syntéza největší provokace a hlubokého přijetí a pochopení!

A právě tenkrát, když se nechá tělesné srdce dotknout tajemstvím, odhodlá se vrhnout se do nemožného dobrodružství, zamilovat se do Boha a milovat bližní Božím srdcem!

Někdy se trochu učí tomuto umění, cvičí se v něm jako normální učeň, navrhuje plán a pozmění ho, uloží ho nebo ho odhodí, znovu ho vezme do rukou, opraví, vylepší, zdokonalí, a také protrpí… Udělá z něho svůj důvod bytí a smrti.

Je to láska, která ho doprovází po všechny dny jeho pozemského putování, dělá mu společnost v dobrém i zlém údělu; překonává krize a normální období každé lásky, která s ním stárne nebo „se omlazuje“: láska mladá, potom dospělá a pak zralá, až zároveň s ním i zemře. Z touhy po lásce, která se rodí, je potírána a pak osvobozena a nakonec uskutečněna. Dává všemu smysl. Ve zkušenosti velké lásky všechno, co se děje, stává se událostí ve svém obvodu nebo nabývá smysl ve vztahu k němu.[2]

Afektivní paměť člověka žijícího v celibátu je toto všechno. Je to celá tato historie lásky, která roste a je každým dnem bohatší a opravdovější, božštější i lidštější – tak cenná, že nemůže být ztracena a že jeden den lásky přechází do dalšího. Historie psaná Bohem do srdce člověka.

Afektivní paměť člověka žijícího v celibátu je panenskou pamětí Marie, té, která „uchovává v srdci“ slovo, jež je slovem tajemným, událostí, které nerozumí.[3] I proto je panna: neznásilňuje slovo, ani pod záminkou, aby ho pochopila, nepopírá ani nevzdaluje od sebe to, co je větší než její mysl a než její výkladové kategorie, ale přijímá to v srdci, dává tomu prostor v životě, činí z toho vzpomínku. Proto v ní může slovo nalézt příbytek, až se z ní „zrodí“. Proto je Panna vzorem každé panny!

e) Biblické kategorie

Guardini říká, že pro pochopení, kým je Bůh pro náš život, máme dvě cesty: studovat Písmo nebo věnovat pozornost věnovaná našemu osobnímu životu.[4]My tvrdíme, že se tyto dvě cesty navzájem nevylučují, ale že je lze spojit ve cvičení, které nyní navrhnu: čtení a psaní vlastních dějin ve světle Písma svatého a určitých biblických kategorií.

Bible se může stát jakýmsi zrcadlem, ve kterém vidíme zobrazenu svou existenci, nebo pozadím, na které ji promítáme. Dějiny Izraele vyprávějí o tom, co Bůh dělá s tvorem, kterého si vyvolil, vypráví o Božím způsobu jednání s člověkem, nebo jak říká jeden velký izraelský filozof: „Bible nesděluje jak člověk vidí Boha, nýbrž především jak Bůh vidí člověka. Bible není teologie člověka (vyrobená člověkem), nýbrž antropologie Boha, který se zabývá člověkem a tím, co on žádá, tedy více než Boží přirozeností“.[5] Proto číst život ve světle Písma znamená objevit jeho pravdu, to, čím náš život může a má být podle Božího plánu, neboť Bůh s námi jedná tak, jako kdysi jednal s našimi otci.

Konkrétně to bude znamenat, že máme brát ústřední a nejvýznamnější události Izraele jako parametry, jako klíče četby pro náš osobní život. Existuje pojem biblická kategorie. Jím se stává bible hermeneutikou našeho života, neboli Boží slovo se stává exegetickým nástrojem naší historie.

Zaznamenávání vlastního života se tak stává vysoce duchovní činností duchovního člověka, který pátrá po Božích krocích, po tom, co Bůh udělal, aby nám vyšel vstříc, aby se dal poznat, aby vyjádřil svou lásku k člověku. A každý lidský příběh se opět stává Božími dějinami, Bohem promyšlenými a naplánovanými, tak jako jsou dějiny Izraele slovem a projevem Božím.

Víra křesťanů je tedy vírou dějinně-biblickou víru.

---

[1] Tímto typem analýzy se mezi jiným lišíme od výkladu, který je poněkud staticko-pasivní či od Arnoldova příliš kontinuistického výkladu a vyhneme se tomu, že bychom chápali afektivní paměť jako zpětnou symbolizaci prožitého.

[2] srov. Guardini R., Pán, s. 316-323

[3] srov. Lk 2,19.51

[4] srov. Guardini, Accettare, 31-33

[5] Heschel A. J., L’uomo non e solo, Milano 1970.  135

Tento příspěvek byl publikován dne 10. 2. 2009 (Úterý) v 9.18 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .