Karmel Edith Steinové

…měly bychom nejen toužit, ale postarat se, aby nás ostatní považovali za nejposlednější ze všech.“

Pokora a poslušnost jsou základní postoje, které dovolují duchovnímu životu, aby se zdravě rozvíjel. Pokora není totéž co sebevědomí, ušlápnutost a projev strachu z plného života. Poslušnost (či vzdání se vlastní vůle…) není totéž co neodpovědnost, pasivita, slepá podřízenost, není to delegace odpovědnosti za důsledky vlastních rozhodnutí na druhé. „Být poslední ze všech“ neznamená muset napodobovat nedostatky druhých, ba chovat se hůře než oni.

Pokora i poslušnost jsou lépe pochopitelné, když je zasadíme do kontextu vztahu. Už v prvních komnatách svého Vnitřního hradu Terezie mluvila o pokoře ve vztahu k sobě samému: pokora je reálný pohled na sebe sama, pravda o sobě. Nejsem jen prach a bláto a nejsem ani hotový Boží obraz – jsem tak trochu obojí, podle známého vyprávění, v němž rabbi doporučuje, abychom v jedné kapse nosili lístek s nápisem „prach jsi a v prach se obrátíš“ a v druhé „k obrazu Božímu jsi byl stvořen“. Jsme vzácný a nádherný hrad, plný bohatých a postupně odhalovaných komnat – ale také se dennodenně střetáváme s vlastní křehkostí a neschopností dostát poznaným hodnotám. Uznání rozporuplnosti, objev vlastní inkoherence a sním spojená nejistota a pochyby o sobě samém. Nahlédnout svou neschopnost dostát vlastním ideálům a závazkům je tu hojivé. Nezpracovat tento konflikt mezi ideálem a realitou naopak přináší trvalé uváznutí v nezáviděníhodném stavu, který připomíná už zmíněného posmutnělého mladíka z Mt 19.

Pedagogickou roli pokory Terezie připomíná na mnoha stranách své knihy: je to vynikající prostředek jak se uchránit před špatně budovanými vztahy, před zpupností, ztotožněním se falešným obrazem sebe sama a nakonec i Boha a jeho místa v mém životě.

Být poslední ze všech znamená nezaměřovat se jen na negativní stránky druhého (ty mě mají nechávat klidným!), ale pozitivně druhého docenit. Často se necháme iritovat hloupostmi, drobnými (zlo)zvyky druhých a nebýváme pak schopni vnímat jinou část osobnosti těch, se kterými se setkáváme. „Možná bychom se ovšem mohli mnohé důležité věci naučit právě od těch, nad kterými se pozastavujeme. Ohledně vnějšího vzhledu a vystupování můžeme sice být oproti nim ve výhodě, jenže ač to prospívá, není to nejdůležitější“, říká k tomu Terezie.
Pokora tedy znamená vidět reálně i druhé lidi kolem sebe, žít s nimi v rovnocenných, bratrských a sesterských vztazích, nikoliv pěstovat si postoj duchovní nadřazenosti.
Pokora znamená i korektní vztah k Bohu: z naší strany to znamená vztah toho, který byl obdarován životem a je při něm neustále udržován, ba víc – je uváděn do stále plnějšího života a do společenství s Bohem.

Poslušnost může být i o důvěře ve vztahu k druhému. Důvěře, že druhý není nepřítel, který mě svými radami chce manipulovat. Při vědomí, že nemusím všechno vědět já nejlépe a že se někdy vyplácí neprosazovat vlastní vůli za každou cenu. Když Terezie vybízí, abychom si našli někoho „komu bychom byli podřízeni“, můžeme v tom vidět pobídku, abychom se neizolovali ve světě vlastních představ o tom, co to je dokonalost. „Chci, co chceš ty“ – je jazykem hlubokého vztahu lásky, která druhému především důvěřuje.

Toto je několik poznámek k debatě, která se rozvinula při poslední četbě z díla Terezie od Ježíše. Připomínky, dodatky, další objasnění či námitky jsou vítány.

sestra denisa

Tento příspěvek byl publikován dne 28. 4. 2007 (Sobota) v 20.47 v rubrice Debaty, názory, diskuse, Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .