Karmel Edith Steinové

sestra Francesca od Ježíše CSTF (pokračování tématu Cesta života)

Protože řeholní formace člověka také formuje k životu ve společenství, odehrává se pro všechny řeholní instituce v prostředí komunitního života. Dochází při ní k iniciaci do námah a radostí společného života. Společenství totiž každého učí žít s lidmi, které mu Bůh staví po boku a přijímat je takové, jací jsou, s jejich klady, rozdíly i limity. Zvláště nás učí dělit se o dary, které nám byly dány „pro všechny“ – každému je svěřen zvláštní dar Ducha ke společnému dobru (srov. 1Kor 12,7).

Život v řeholní komunitě zároveň už od první formace musí nějak poukázat i na misijní dimenzi zasvěcení. Proto také během vstupní formace bývá poskytován prostor pro konkrétní zkušenost dialogu s různými kulturami, pro obohacování a růst určitých apoštolských dovedností, schopnost adaptovat se na nové prostředí a iniciativnost – to vše za duchovního doprovázení novicmistrové nebo jiné pověřené osoby. Jestliže je na jedné straně důležité, aby zasvěcený člověk v sobě popřál prostor postupnému utváření evangelního vědomí, které dokáže zaujmout postoj k hodnotám (a jejich opaku) v kultuře, která ho obklopuje, musí se zároveň starat o to, aby se naučil obtížnému umění vytvářet ze svého života jediný harmonický celek, kde se prolíná láska k Bohu i k druhým a kde je naplno zakoušeno, že modlitba je skutečně duší veškerého apoštolátu a zároveň, že apoštolská činnost dává život a nové podněty modlitbě.

Některé rozvíjené postoje, které napomáhají vytvářet dobré vztahy a napomáhají překonat egoismus ve prospěch lásky k Druhému/druhým:

*        důvěra a otevřenost

*        schopnost umět být závislý/nezávislý, tj. umět navazovat hlubší vztahy a spolupracovat se sestrami, ale zároveň ustát situace, kde se podpory od druhých prostě nedostává

*        schopnost milovat láskou, která se vydává druhým a která je dobrosrdečná, tj. přeje druhým vše dobré, je otevřená k sebedarování a hledání toho, co je dobré pro druhého, umí mít ráda

*        naučit se přijímat odlišné pohledy, čelit konfliktům, napětím a problémům, kterým se nelze vyhnout, protože komunita se skládá z různých osob. Nabýt ctnosti, jíž je  přijetí druhého, odpouštění, vzájemný respekt a úcta…

Taková cesta by měla člověka, který se rozhodne podstoupit tento proces formace k zasvěcenému životu vést k sjednocenému a harmonickému životu, k němuž lze dospět za předpokladu dostatečné trpělivosti, věrnosti a vytrvalosti v Božím „tady a teď“ pro člověka a ve spolupráci s jeho milostí.

Klíčovými místy, na kterých je obvykle třeba pracovat, aby se tato jednota života skutečně vydařila, jsou:

*        život s Bohem – tj. jde o cestu velkého prohloubení vnitřního života, která vede k tomu, aby člověk odhalil, co je skutečně zásadní, aby se naučil žít životem modlitby, nacházet svá místa ticha, samoty s Bohem, četby, reflexe a meditace Božího Slova. Aby se naučil žít v „laskavé pozornosti“ k životu, který je mu svěřen… aby všechno, co k němu patří bylo skutečně odevzdáno Bohu a doproměněno jeho milostí, proto také nic na této cestě nemůže být upozaděno, vynecháno, náhle vyškrtnuto ze života…

*        život v sesterském společenství – tj. naučit se mít rád druhého člověka bez falešných slov a gest, pokrytectví a ambivalencí. K tomu pomáhá konkrétně i uspořádání dne, rytmus práce, včlenění do života komunity – to vše má poskytnout určitou radost a vnitřní obohacení, ovšem zároveň klade na člověka jisté požadavky. Právě v tomto denním rytmu dochází k postupné proměně, k přechodu od jistého protagonismu nebo tichošlápkovství k opravdovému sesterství, k tomu, co to znamená být něčí sestrou: s tím je spojeno naslouchání, vůle k dialogu a jeho praktické uskutečňování, pokora, uvědomování si vlastních postojů, ochota přijmout to, co je na druhých odlišné a originální, schopnost mlčet a snést mlčení, nezištnost. To všechno ovšem také připomíná, že si nás svolal a shromáždil Pána stojí na autentické modlitbě osobní i společné.

*        apoštolát – roky vstupní formace mají různé fáze: od zcela volné účasti na nejrůznějších apoštolských aktivitách (před vstupem), po jejich opuštění při včlenění do komunity až po naprostou absenci apoštolátu v době noviciátu. Další přechod nastává v době časných slibů, které s sebou nesou často velmi různé způsoby a formy účasti na apoštolských aktivitách řeholní rodiny.

*        studium –  člověk ve formaci má také najít adekvátní přístup ke studiu (nejen teologickému), které pak není prostou seberealizací, ale službou ostatním a odkrýváním poslušnosti Bohu, která naše lidské schopnosti dokáže znásobit.

*        každodenní život – krok za krokem, den za dnem kráčíme svou pouť víry, podobně jako Panna Marie od prvního fiat (staň se) po stabat (plnost sebedaru a vydanosti Bohu). Všední den s sebou nese docenění drobných věcí, ne tím, že z komára uděláme velblouda, ale protože se naučíme dívat se na všechno inteligencí víry, zrakem, který umí číst „mezi řádky“, který je pozorný tam, kde je to zapotřebí a neuzavírá se před bolestmi a komplikovaným životem světa.

Další témata, která vyplynula z dialogů nad textem (např. specifika jednotlivých etap formace, otázka lidské svobody, rozlišování atd.), nebyla zachycena písemně…

Tento příspěvek byl publikován dne 23. 5. 2009 (Sobota) v 8.12 v rubrice Duchovní doprovázení, Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .