Kontemplace (závěr)

Znamení nastávající proměny

Kontemplace jako cesta konverze, zásadního přivrácení k Bohu, zná krom tohoto pozvolného růstu, ve kterém můžeme rozlišit moment určitého radikálního zlomu, zásadní a proměňující zkušenosti, která s sebou přináší zcela nový pohled na veškerou skutečnost, kdy už nic není jako dříve. Pokusme se v krátkosti připomenout znaky, které poukazují, že se blížíme k tomuto přelomovému období, tak jak je  Jan od Kříže je výstižně zachytil ve svém díle Temná noc.[1] Jak známo, první dvě znamení jsou negativní – celková nechuť k tomu, co dosud bylo zdrojem útěchy a posily pro náš (nejen duchovní) život, spojená s nemožností rozjímat za pomocí představivosti, jak jsme byli zvyklí. Třetí znamení je pozitivní: přestože nám tu „cit“ i rozum neslouží k orientaci v této etapě duchovního života, trvá snaha sloužit Bohu a tiše spočívat v jeho přítomnosti.

Proč je však tato fáze duchovního života temná a tíživá? Kontemplace podle Jana od Kříže vyžaduje projití nocí, kde naše „neuspořádané náklonnosti“, tedy vše, čím si vnitřně bráníme, abychom žili má být vysvlečeno, vykořeněno, roztaveno, stráveno a přetvořeno, abychom dospěli k  celkové konverzi člověka k přijetí daru Boží lásky. Člověk je v ní v hloubce přetvářen do nové podoby, je z nás vykořeněno vše, co překáží v dokončení – avšak tato oslepující teofanie a péče Boha je pro nás v tomto úseku cesty nepříjemná, temná. I sami sobě jsme nesnesitelní a stojí nás velké úsilí vydržet se sebou, kontemplace uprostřed noci je nám skutečnou temnotou.[2] Nevnímáme to, co se v ní zároveň děje a co je pravou podstatou probíhající definitivní konverze, totiž intenzivní působení Ducha. Je to nyní Bůh, jeho společnost, kdo přivrací člověkovu tvář k sobě, avšak člověk vtažený do tohoto přitažlivého pohybu lásky, vnímá především bolest, tmu, hlubokou nejistotu a nechuť ke všemu, neboť noc zasahující ducha „ponechává rozum v temnotách a vůli vyprahlou a paměť prázdnou, a náklonnosti duše ve vrcholné sklíčenosti“.[3] Jan radí, abychom uprostřed této probíhající konverze setrvali v postoji jisté „aktivní pasivity“, která vše (tj. i to těžké, ať vnitřní či vnější) přijímá, aby tak v našem nitru rostla víra a láska. Máme přijmout i nový (z víry pramenící) smysl toho, co se děje a zachovat věrnost, neboť ta je jen a jen na nás. Člověk má přitom zůstat klidný, neboť dokud Bůh nedokončí své dílo, není nám pomoci.[4]

Konverze jako nalezení vlastního poslání

Konverze, v níž dochází v kontemplaci, s sebou konečně nese objev vlastního životního poslání a prohloubeného smyslu pro víru (sensus fidei). Jde přitom nikoliv o úzce subjektivní aspekt, ale o zkušenost radikálně zakotvenou v nauce i etice křesťanství, přestože může být artikulována překvapujícím způsobem. Zásadním způsobem se v ní prohlubuje přilnutí k jádru křesťanského tajemství i ke konkrétním obsahům víry, jež jsou osvojeny a posíleny díky novému postoji hluboké důvěry v život, který je jako celek i v jednotlivých událostech nazírán ve světle trojiční zkušenosti křesťanského tajemství. Vedle prohloubení smyslu pro Boží přítomnost přináší také novou svobodu, odvislou od pozitivních/negativních, a tato svoboda od ústí v pozitivní svobodu k novému vztahu ke skutečnosti, který se krok za krokem vyjevuje právě v této vztahové dynamice lidské osoby mající účast na intratrinitárním vztahu.

„Spojení s Bohem“, jak také bývá nazývá vyústění tohoto obrácení, zároveň odstraňuje strach, který provází mnohé naše sociální vazby: strach  z pohlcení druhým, z narušení hranic naší svobody a vede k odvaze vzájemného mezilidského sdílení, které umožňuje optimální blízkost (být si „bližní“), jež zachovává individuální svobodu a jedinečnost druhé osoby.

Bylo by možno pojednat o mnohém dalším: přestavit úskalí, sejití a běžné omyly typické pro tu kterou etapu cesty k druhé konverzi v procesu kontemplace, nastínit jednotlivé fáze přejití nocí či důkladněji objasnit součinnost člověka (jeho otevření se dovršení existence, které je čirým darem) a Boží milosti (která tu nabízí průhled do věčnosti) atd. – o tom však až jindy a na jiném místě.

Denisa Červenková, CSTF


[1] podrobně srov. Jan od Kříže: Temná noc I,9; Výstup na horu Karmel II, 13.

[2] srov. Jan od Kříže, Výstup I, 1,1; Temná noc 1,9.

[3] Jan od Kříže, Temná noc II, 3,3.

[4] srov. tamtéž II,7,3

3 komentářů k příspěvku “Kontemplace (závěr)”

  1. L.Prečová říká:

    Můžete mi prosím na konkrétním příkladu objasnit větu :

    Jan radí, abychom uprostřed této probíhající konverze setrvali v postoji jisté „aktivní pasivity”, která vše (tj. i to těžké, ať vnitřní či vnější) přijímá, aby tak v našem nitru rostla víra a láska.

    Například v několika praktických bodech, jestli to tedy jde, dokázali zaujmout postoj „aktivní pasivity“.

  2. sd říká:

    Jádro, domnívám se, je v té části věty, která říká, že se učíme přijímat, a to všechno, co k nám od Pána přichází. Nemyslíte?

  3. L.Prečová říká:

    ….„ponechává rozum v temnotách a vůli vyprahlou a paměť prázdnou, a náklonnosti duše ve vrcholné sklíčenosti”.[3]

    Jak to ale přijímáme? Tak jak to je?
    Ve vyprahlosti, v prázdnotě, sklíčenosti? Nebo se snahou o pokoru s modlitbou? Nebo s odtažitým postojem kdy jen pozorujeme? Nebo voláme Boha a dáváme mu tyto jednotlivosti? Ale co pak, hrnou se další.

    Zdá se, že občas od každého trošku, ale asi nejlepší je pokora s modlitbou, která by nás měla udržet v přítomném okamžiku. Nebo vás napadá další?

Zanechte komentář