Karmel Edith Steinové

W. A. Bary – W. J. Connolly

Zeptáte-li se lidí, co se odehrává, když se modlí, dostanete rozmanité odpvoědi. Někteří řeknou, že je obtížné se modlit, jiní, že je to snadné, a další zase, že někdy je to obtížné a jindy snadné. Ve skutečnosti modlitby obvykle nebývá ani obtížná, ani snadná. Není o nic obtížnější ani o nic snazší než vytvoření jakéhokoli hlubokého, trvalého a důvěryplného vztahu. Toto přirovnání je výstižnější, než by se mohlo zprvu zdát. Bavíte-li se s někým alespoň půl hodiny několikrát týdně na osobní témata, brzy zjistíte, že se buď vyvine osobní vztah, nebo je mezi vámi a dotyčným člověkem něco v nepořádku. Panuje-li mezi vámi vzájemné sdílenía přijímání nadějí, přátní, ideálů, obav a frustrací, nemůže být váš vztah jiný než osobní.

Stará a Nový zákon dokazují výstižnost našeho přirovnání. Zaznamenávají, jak Bůh vyjadřuje své postoje vůči lidem. Vidíme, jak Bůh prožívá svou lásku, svůj zájem, ochotu zaplést se s námi. Tyto pokusy komunikovat s námi nejsou snahou akademika jasně se vyjádřit. Jahve mluví s něhou, hrozbami, hněvem i zájmem. Ježíš oslovuje lidi přitažlivě, hněvivě, smutně, vřele i soucitně. Boží touha vstoupit s námi do vzájemného vztahu vede k přímé konfrontaci s lidmi, volá lidi jménem. Pomáhá jim v časech nesnází, zachraňuje je od útlaku, odpouští jim jejich nechápavost a vzpurnost, ukazuje jim mateřskou lásku. Ježíš kvůli lidem pláče, usilovně jim pomáhá porozumět mu, trpělivě jim vypráví o Otci, naléhá na ně, varuje je a kárá.

Kdo začne naslouchat jeho slovu, setkává se s Bohem, který se obrací přímo na něj. Tato přímos znamená pro posluchače výzvu k reakci. A víc než to: někdy jim nedá oddechu, dokud nezaeagují. Zvláště evangelia jsou napsána tak, že vyvolávají reakci. A jen pokud ji vyvolají, lze je správně pochopit.

Kdo jim opravdu naslouchá, má sklon na ně reagovat jako na jakýkoli provokativní výrok, který by mu mohl být určen – buď se mi líbí, nebo nelíbí to, co slyší. Chce slyšet víc, nebo chce přestat poslouchat. Pokud se mu nelíbí, co slyší, a nemůže se fzicky vyhnout naslouchá ní, může se mu snažit uniknout psychicky – upadne do nudy nebo do otevřeného nepřátelství. Jestliže se mu to líbí, bude reagovat souhlasem, nadějí, radostí, spokojeností nebo nějakým patřičným jednáním.

Podle toho, zda je odpověď souhlasná nebo nesouhlasná, bude vypadat i Boží reakce. Může vyjadřovat postoje, které se předtím neprojevovaly. Přivítá-li jej například hněv, může začít projevovat svou trpělivou pozornost. Když se jeho slovo setká s přijetím, může vyjádřit svou lásku. tak tomu se slovem bývá. je výrazem živé Bytosti, která chce s námi vstoupit do dialogu. Čím je odpověď explicitnější a konkrétnější, tím rychleji se dialog ubírá vpřed.

/…/

Podle naší zkušenosti po takovém vztahu s Bohem touží nejvíc zpravidla křesťané plní života, činorodí, s nohama na zemi a ingelignentí, na hony vzdálení obvyklému stereotypu „předuchovnělého“ člověka. Jsou stejně skuteční jako désť, mlha a svit slunce. Chtějí Bohu dovolit, aby ve vztahu k nim byl tím, kými je. Silně touží po důvěrnosti, bývají dobrými přáteli a milují upřímně. Jsou to otevření lidí, a proto jsou vnímaví vůči slovu.

Jsou však jen lidmi, a tak se jejich odpvoědi nevynořují najednou. Potřebují růst ve vztahu s Bohem a ve schopnosti prohlubovat svůj dialog s ním. A když vytrvají  odpovídání na slovo, postupně se do dialogu dostanou reakce, které na první pohled nebyly zjevné…

z knihy Praxe duchovního doprovázení jezuitů W. A. Barryho a W. J. Connollyho. Přel. T. Chudý, vyd. Karmelitánské nakladatelství 2009.

Tento příspěvek byl publikován dne 5. 8. 2009 (Středa) v 8.22 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .