Pokora a humor jako základní rys křesťanské existence
Anselm Grün
Rozumíme-li pokorou především postoj náboženský, pak s ní jistě nebudeme spojovat negativní asociace jako např. „hrbit se“, plazit se, vyhýbat se životním požadavkům, trpět falešnou skromností, kterou se maskuje utajovaný egoismus. Pokora není ctnost, kterou bychom si sami mohli vypracovat. Je to výraz zkušenosti Boha i naší vlastní skutečnosti. Být pokorný znamená sestoupit do vlastního humusu, do vlastní zemitosti. A toto důvěrné obeznámení s humusem (který je v nás) vede k humoru. Podstatným rysem pokory je to, že je klidná a že humorně zachází jak se skutečností svou, tak i se skutečností světa. Ale pokora popisuje i cestu ztroskotání, cestu od nulového bodu (kde se náš život jakoby rozpadá), čímž nás otvírá pro Boha. Jestliže se smíříme s tím, že cesta pokory je naší cestou k němu, neměli bychom neustále bojovat proti své přirozenosti, naopak bychom se mohli vzdát marného úsilí učinit se sami lepšími. Při duchovním doprovázení se velmi často setkávám s domněnkou, že musíme překonat své chyby; dosáhnout větší sebedůvěry, že musíme být silnější. Pak bývá člověk nadmíru zklamán, přese všechno stále přecitlivělý a zranitelný. Právě ztroskotání vlastních snah o stav klidné vyrovnanosti a bezpečí, sebedůvěry a síly, nás může otevřít pro pravého Boha a může nás učinit lidštějšími. /…/
Spiritualita řízená pokorou nevede k člověku, který by se činil záměrně bezvýznamný, který se omlouvá za to, že je vůbec na světě. Mnohem spíše nás pokora povede k vnitřní pravdivosti, k oproštěnosti a humoru. V humoru vězí tušení toho, že v nás smí být všechno, že jsme vzati ze země, a že se proto nemusíme ničeho pozemského děsit. Humor je smíření s naší lidskostí, zemitostí, chatrností…. Zatímco se humor smiřuje s realitou, a tím ji proměňuje, může pro nás být idealismus únikem před naší skutečností. Protože nejsme takoví, jací bychom rádi byli, unikáme do vysokých ideálů, rozvíjíme teorie duchovního života, které nemají s všední realitou nic společného…
„Člověk, který se smíchem vidí své chyby a který si s úsměvem uvědomuje svou popletenost s tupou hmotou, ti oba jsou na cestě k humoru; oba svým bystrozrakem poznávají nedokonalost tohoto světa, ale ne vzpurně či zoufale, ne nabručeně nebo chladně, nýbrž přese všechno milují tuto krásnou zemi a jsou nadšeni tajemným přesvědčením, že i to nedokonalé je nějak v pořádku.
Humor vyrostl v pozemské nedokonalosti a rozkvétá v lásce k světu. Ví, že něco je veliké a něco je malé. je natolik svobodný, že se nerozčiluje kvůli maličkostem. Jak velkým nedostatkem víry by bylo myslet si, že by všechno to lidské zmatené hemžení mohlo narušit velký Řád. Nelze to vše brát tak příliš vážně! Teprve pak jsme schopni odpovídat na všechno, co nám nebe sesílá, tak jak si to toto nebe přeje: klidně, v jádru nadšeně, s plnou důvěrou. …
z knihy A. Grüna Spiriutalita zdola vybrala a zkrátila sd
Tento příspěvek byl publikován
dne 10. 8. 2009 (Pondělí) v 12.10 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
11.8.2009 v 12.15
To je fakt super tenhle úryvek. Nejvíc mě rozesmálo – „a toto důvěrné obeznámení s humusem (který je v nás) vede k humoru“ ano, poněvadž co jiného nám zbývá, než se tomu smát, že 🙂 Uvědomění si naší propletenosti-popletenosti s tupou hmotou je samo o sobě velmi vtipný obrat.
Je to jako přiznat si, že jsem v něčem jako ovce (slabá, malá, neschopná změny) a jiné to prostě nějak zásadně nebude (vlastní silou ovce nepřestane být ovcí), ale že se nic neděje 🙂
Velmi osvobozující od příliš dramatického (hysterického) vidění stavu světa i vlastního nitra.
12.8.2009 v 9.49
Ano je to tak. Proto je osvobozující „Teprve pak jsme schopni odpovídat na všechno, co nám nebe sesílá, tak jak si to toto nebe přeje: klidně, v jádru nadšeně, s plnou důvěrou. …“
Skvělé. Připomíná mi to např. meruňky. Navrchu dužina (tělo) a uvnitř pecka (duch měl by být odolný) a uvnitř jádro (duše). A ta patří Bohu. A tak čím je asi duch odolnější, tím víc si uvědomuje tu křehkost uvnitř z které čerpáme sílu. A tak jde fakt jenom o to uvědomit si to jádro. Jak to jde?
13.8.2009 v 10.47
Úryvek je to opravdu hluboký. Ale o kolik těžší je ho naplnit. Nemyslím si, že bych se bála „sestoupit do vlastního humusu“, jen se obávám, že se touto svou schopností (a umanutostí, neboť v tom skutečně nacházím jistou masochisticku rozkoš) opájím jako něčím výjimečným, takže místo nalezení pravé pokory jen upevňuju svou pýchu… No, ale teď jsem se nad svou poslední větou musela zasmát, takže aspoň smysl pro humor jsem neztratila:-).
13.8.2009 v 15.09
… omlouvám se kolegovi Fudge (?či tak nějak), kterému jsem omylem se spamy vymazala komentář. Za upozornění na další konkrétní překlepy budeme jinak docela vděční. A ještě vděčnější, pokud někde objevíte texty (ať z vlastního šuplete či odjinud), které by vám přišly zajímavé a umístitelné na těchhle stránkách…
25.8.2009 v 18.02
To Barbara: já si myslim, že pokora je pravdivost vůči sobě. Takže přijmout své špatné, ale i dobré stránky. Zdá se mi, že extrémní zdůrazňování (pouze) vlastní ničemnosti a přehlížení těch dobrých stránek je takový jako alibismus. Že vlastně pak člověk může všecko vzdát, protože je stejně ten nejhorší, nic nemá cenu a tak. A taky to může vyvolat ten syndrom masochismu, cos zmínila. A následný pocit uspokojení z toho, že já, narozdíl od druhých, o sobě vím a jsem ochotna vždy a všude říct, že jsem špatná. Někdo někde napsal, že někteří lidé nezývají pokorou neochotu se změnit. To si taky myslím – já jsem nejhorší, nojo, tak nemusím už nic dělat, a bych byl lepší, aspoň zůstanu pokorný. A vlastně: dobré vlastnosti a výkony mi dává Bůh. Není potom pravým opakem pokory neuznat, že Bůh je veliký, protože já díky němu dělám občas i fajn věci? Jinak to není adresováno Tobě, Barbaro, nevím, jak to máš, reagovala jsem na fenomén, který jsi zmínila (opájení se schopností sestoupit do humusu).
26.8.2009 v 9.46
Ztotožňuji se s názorem sv. Terezie z Avily, že pravá pokora je všelék. Otázkou zůstává četnost. Když se náhodou dostaví je to uklidňující, pokojná, oddechová oáza v písečné bouři.
K větě: Někdo někde napsal, že někteří lidé nezývají pokorou neochotu se změnit – lze jen dodat, že pokud jste v pravé pokoře vede si vás Bůh a změníte se podle Něho, ať to vypadá tak nebo tak.
Osobně se domnívám, že Barbara je opravdu veliký člověk, který hodně pro druhé dělá a nachází se v etapě kdy si musí připustit, že je nesmírně kladná.
Nu a potom později na cestě k pokoře přijdou snad nějaké zápory, pak se znovu teprve budeme vyrovnávat s klady a pak … je to ono.
28.8.2009 v 16.04
Ještě bych chtěla dodat, že abych se dostala do pokory, zkoušela jsem modlitby a to slovní, střelné i rozjímavé a zjistila jsem že je dobré požádat prostředníky, ale nejlepší je když se obrátíte na Boží Trojici a to jednotlivě.
Za vaše případné další rady či komentáře děkuji.
4.10.2009 v 17.35
Myslím, že pokora může být i nadšená či radostná – vlastně je to většinou úleva – člověk setřese to ego, co mu sedí pořád za krkem a píská a my tancujem, až už nemůžem. V životě přijde okamžik, kdy musíme pohlédnout pravdě do očí a přiznat, že nikdy nevymyslíme nic lepšího, dokonalejšího, promyšlenějšího, bezpečnějšího a hřejivějšího – než je Boží náruč, která tu je stále a čeká… Chvíli to trvá, než člověk řekne – dobrá, vzdávám se, a nechávám se od teď vést, je vůbec možné, že i já smím…?… Pokoru dnes cítím ne jako něco chmurného, ale jako tu nejsladší lázeň ve Světle, z kterého jsme sami utkáni.
5.10.2009 v 9.40
Tomu, kdo neschválil a smazal můj včerejší příspěvek o radostné pokoře: Dobré ráno, neznámá dobrodinkyně a sestro! Na Vaše pěkné stránky mne dovedla četba Terezie z Ávily, mystické prožívání Boží milosti a Světla, zájem o Jana Šedivého, a zkušenosti s modlitbou, kontemplací i meditací. Rovněž knihy Caroline Myssové, která, osobně Terezií navštívená, napsala pod jejím vlivem knihu Entering the Castle, na rozdíl od ostatních jejích děl do češtiny ovšem dosud nepřeloženou. Terezie z Ávily byla podle mého skromného dojmu fenomenální nejen hloubkou své víry a schopností toto předat, ale objevením sedmero pater duše, ač o jógických technikách, čakrách a podobných záležitostech jistě nemohla mít nejmenší tušení. Ona je, typicky ženským intuitivním způsobem, nádherným důkazem univerzálnosti lidského stvoření a Boží velikosti, bez ohledu na „teď či tehdy, tady či tam, víra tato nebo tamta, Západ nebo Východ“. Ovšem ono se to nerado slyší, každý chce mít ten patent na Pánaboha sám pro sebe, to už známe… Měla jsem v úmyslu zajít na živou četbu k Vám, v domnění asi naivním, že čas přec jen pootočil kolem osudu a aspoň ty živé jiskry starých řádů jsou otevřeného ducha a mysli. Dokonce jsem chtěla strávit pár dnů a v ústraní číst a kontemplovat, nebo překládat…. Terezie milovaná mnohými je tedy nejen Vaše, přeji vám nicméně šťastné dny v jejím duchu. Citují Vás: Bůh nenavštíví ty, kdo jsou toho hodni, ale ty, které chce. :-))) Kdyby Vás alespoň občanská slušnost pohnula, že byste uvedla důvod svého zamítnutí, namísto povýšeného oznamu „čeká se na schválení—- a pak nic, bouch,a ticho“, budu potěšena. Mějte se pěkně a když už jsme na komentářích k článku o pokoře a humoru, nedá mi to, abych nevypíchla tu krásnou souvislost, jak se to pěkně vyjímá, viďte..oboje je asi vzácným kořením i na té hoře Karmel…..K sestupům do údolí doporučuji pevnou obuv, obinadla na kolena, dobrou poutnickou hůl a radostného ducha, aspoň mě se to zejména po padesátce výborně osvědčuje. Vaše vlasta hofbauerová
7.10.2009 v 16.09
milá Vlasto, ono se prostě nic než to, že se pro nemoc teď několik dnů stránkám nikdo nevěnoval, čili ani neschvaloval, natož něco mazal, to bychom si skutečně nedovolili… (to schválení je nutné jen napoprvé kvůli evidentním spamům, nikoliv kvůli cenzuře 🙂
12.10.2009 v 16.44
Zdravím administrátora – tak to je faux pas, že ano. když jsem mrkla další den, příspěvek tam opravdu nebyl, ale třeba šel jenom na procházku 🙂 Takže humor i pokora z jiné, té správnější strany pro mne…Tak se nezlobte, díky a mějte se hezky! vh
14.10.2009 v 16.06
Všecko v pořádku… protože jste změnila jméno v nadpisu, tak jsme vás tedy zas museli schválit… teď na podzim se ke stránkám dostaneme trochu řidčeji než dříve, tak se předem omlouvám za různé zádrhely…