Duchovní utváření života (dokončení)
Anselm Grün
Otec Pavel z Galaty říká o sobě a svém každodenním cvičení: „Mám na mysli stále tyto tři věci: mlčení, pokoru ducha a to, že si říkám: Nemám žádné starosti.“ Zde opět nalézáme mlčení, které nám mniši radí, a pokoru jako základní postoj náboženského člověka. Jeden z Otců dokonce říká: „Kde není pokora, tam není ani Bůh.“ Pokora je podmínkou setkání s Bohem. Bez pokory jsme v nebezpečí podřídit Boha našemu myšlení a naší vůli.
/…/
Duchovní život znamenal pro dřívější mnichy také umění zdravého života. Nebylo náhodou, že se mniši dožívali vysokého věku. Jejich askeze nepopírala život, ale rozvíjela jej. Dietetiku, umění zdravého života, která byla pro antickou medicínu nejdůležitějším úkolem, převzali mniši pro svůj duchovní život. Duchovní cestu chápali jako umění zdravého života. Není možný zdravý život bez zdravého životního stylu. Proto mniši uspořádali svůj život tak přesně a jako směrnici pro zdravý život doporučili zdravé střídání mezi modlitbou a prací, mezi bděním a spánkem, mezi jídlem a postem, mezi samotou a společenstvím. Zachováváním vnějšího řádu dospěje člověk i k vnitřnímu pořádku. Pochopitelně se nejedná o násilný řád, kterému se člověk musí podřídit, ale o zdravý životní styl, který zachovává tělo i duši zdravé. Tento životní styl mnichů se týká rozdělení času, výživy, práce, bydlení a vyjasněného vztahu ke svému představenému.
Jistě dnes nemůžeme napodobovat život starých mnichů. Ale základní tezi, že vnější řád nám přináší i vnitřní pořádek, že zdravý životní styl uzdravuje i duši, můžeme i dnes svým životem naplňovat.
V dějinách mnišství popisuje zdravý životní styl hlavně Benedikt. Pro něj byly jasné struktury života, práce, společenství i moci rozhodující pro uzdravení lidstva. A i když Benedikt zamýšlel svůj řád jen pro malé společenství, stal se z něj faktor, který ovlivnil celou Evropu. A malá společenství, která podle tohoto řádu žila, se stala pramenem kultury celého tehdejšího křesťanského světa. Kultura je zformovaný život. Když mu dávám podobu, která mi odpovídá a která mi působí dobro, tak mám současně i radost ze života. Mám pocit, že žiji svůj život já sám, a že nejsem jen pasivním objektem života. Je to můj styl, jak vstávám, jak začínám den, jak jdu do práce, jak obědvám a jak den uzavírám. Zdravý životní styl potřebuje zdravé rituály. Když na své rituály nedávám pozor, vplíží se bezděčně rituály nezdravé – a dokonce takové, které působí nemoc – například, že se do nového dne vřítíme, snídani jen zhltneme, vždy přijdeme pozdě atd. Zdravé rituály mě přivádějí do řádu a působí mi radost z toho, že si sám utvářím svůj život.
Erhard Kastner popisuje obřady, které pozoroval na hoře Athos: „Vedle úsilí získat svět, je člověka i vrozená snaha utvářet z prastarých forem to stále stejné. Při obřadech se duše cítí dobře. Jsou to její pevná přístřeší. Zde se dá bydlet… Zde jsou připraveny naplněné mísy, obětní mísy duše. Zde odchází a přichází, obvyklé dary, obvyklý pokrm. Hlava chce něco nového, srdce ale chce stále to samé.“
Zdravé rituály dávají životu důvěrnost, bezpečí, průzračnost. Zde se dá bydlet a cítit se doma.
Tento příspěvek byl publikován
dne 23. 10. 2009 (Pátek) v 18.30 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
