Zpět k dítěti
Jean Vanier
Naše životy jsou tajemstvím růstu od slabosti ke slabosti, od slabosti malého dítěte ke slabosti starce. Během svého života jsme náchylní k vyčerpání, nemocem a nehodám. Slabost je v nitru každého z nás. Stává se prostorem pro chaos a zmatek, pokud nás ostatní odmítají; a naopak, stává se místem pokoje a radosti, jestliže jsme přijímáni, je nám nasloucháno, jsme oceňováni a milováni.
Některé lidi slabost rozzuří; pláč dítěte je ruší. Slabost v nich probouzí tvrdost a hněv. Stejně nebezpečné, i když méně očividné je to, že slabost některé lidi nutí k posesivní lásce. Slabost však také může otevřít naše srdce pro soucit, což se děje tam, kde nám záleží na růstu a dobru slabých.
Popřít slabost jako součást života znamená popřít smrt, protože slabost k nám mluví o poslední bezmoci, o smrti samotné. Být malý, nemocný, umírající, mrtvý – to vše jsou stadia bezmocnosti. Zdá se nám, že jsou proti životu, a proto je popíráme.
Pokud popíráme svou slabost a skutečnost smrti, pokud chceme být stále mocní a silní, popíráme součást svého bytí a žijeme v iluzi. Být člověkem znamená přijmout to, co jsme, přijmout tuto směsici síly a slabosti. být člověkem znamená přijímat druhé právě takové, jací jsou, a být s nimi svázán svými slabostmi i silami, protože jeden druhého potřebujeme. Přiznaná, přijatá a nabídnutá slabost je podstatou sounáležitosti a našeho společenství s druhým.
z knihy J.V. Cesta k lidství
Tento příspěvek byl publikován
dne 19. 11. 2009 (Čtvrtek) v 9.36 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
