Kontakt se skutečností 2.
W. Stinissen
(dokončení)
Stavět se kladně k své vlastní skutečnosti a podívat se do očí svému pravému já znamená také akceptovat své hranice, svou nepatrnost, svou nedokonalost, své nezdary, svou závislost. Proč musím být samostatný a nezávislý? Jsme přece stvořeni tak, abychom se potřebovali navzájem, právě tak jako se vzájemně potřebují Otec, Syn a Duch svatý. Když jsem sám, nikdy silný nejsem. Neměl bych mít potřebu ukázat, že všechno zmohu vlastní silou. Pracujme společně a mějme z toho radost. Vůbec nevadí, že jsem ubohý a slabý: tím víc potřebuji Hospodina. Má slabost je branou, jíž do mého nitra vstupuje Bůh a jeho síla. Slabost nikdy není problémem. Zato síla je jím v nejvyšší míře. Jakmile myslím, že já něco dokážu, jsem pro Boha úplně zablokovaný.
Někdo možná namítne: já si netroufám být sám sebou. – Akceptuj i toto. Řekni „ano“ své vlastní neschopnosti říci „ano“! Smiř se s bolestí, která je důsledkem toho, že ses jneodevzdal plně Bohu a že nedokážeš ve své nicotnosti setrvat bez výhrad! Nepřehlížej tuto bolest, neprchej od ní. Naše nedostatečná schopnost odevzdat se rovněž patří k naší skutečnosti. Jestliže nejsme dosud schopní úplně se odevzdat, pak se musíme smířit jak s touto svou neschopností, tak i s bolestí, která z ní plyne. Nejsme-li dosud zralí pro dokonalé spočinutí v Bohu, musíme tuto skutečnost akceptovat a v tomto přijetí najít počátek spočinutí.
My lidé jsme odborníci na přetváření všeho v požadavky. Nepodařilo se nám snad přeměnit samo evangelium, jež přece bylo poselství o radosti a svobodě, ve sbírku požadavků? Mějme se na pozoru, abychom i z odevzdanosti neudělali další požadavek. Nemá smysl nutit se k odevzdání násilím. Důležité je se podvolit, a z toho ať se pak vše zrodí. Musíme si uvědomit, že spočinutí nikdy nemůžeme dosáhnout spěchem!
Cesta vede skrze odpor, naši temnotu a naše sobectví. Může se stát, že tomu, kdo k nám přijde s prosbou o pomoc, musíme říci: „Já nemám sílu ti pomoci“. Nehrajme si na světce, když jím nejsme. Možná, že někdy se musíme obrátit zády ke všem napřaženým rukám a odejít. Zavřít za sebou dveře a volat: „Nechte mě být, dejte mi pokoj!“ A zrovna tohle jsme chtěli ze všeho nejméně. Chtěli jsme si počínat správně, ale zrovna teď nemáme jinou volbu. Jsme nuceni dělat to, co je „chybné“. Jsme pouze malí lidé, jsme sice na cestě k cíli, avšak dosud jsme k němu nedospěli. Musíme kráčet stupeň po stupni. Nikdo nám nepřikazuje brát všechny stupně najednou.
Abychom se přiblížili své pravé identitě, musíme se snažit kousek po kousku své iluze prohlédnout a holýma, zranitelnýma rukama uchopit skutečnost. První iluze, kterou musíme prohlédnout, je iluze, že vůbec žádné iluze nemáme. Míváme jich hodně a ovinujeme si je těsně kolem těla, abychom se cítili chráněni proti skutečnosti nahánějící hrůzu. Bylo by velkým pokrokem, kdybychom si mohli zvolit za své měřítko a vodítko skutečnost, a nikoli své iluze. „Tohle nesouhlasí,“ namítneš. „S čím to nesouhlasí“, ptám se tě, „se skutečností nebo s iluzemi?“
Můžeme se pak divit, že se bojíme sebe navzájem, když ani nevím, kdo jsem, a nemohu se spolehnout, že ty jsi tím, za koho se vydáváš!
Musíme se cvičit v umění být poctiví vůči sobě i vůči ostatním. Vytrénovat si schopnost být lidmi a ne přestrojenými loutkami. Proč se navzájem před sebou skrýváme! Naše vzájemné styky jsou tak obtížné proto, že celou dobu musíme dohadovat, jaká skutečnost se skrývá za maskou.
Naší velkou touhou by mělo být dostat se ke skutečnosti, která je za maskou. Až když dosáhnu skutečnosti, pak mohu jednat správně a nezraním tebe ani sebe. Odpíráš-li mi pravdu, odpíráš mi také každou možnost jednat.
Chceme-li pro sebe navzájem udělat něco, co má smysl, musíme se vysvléci z role, kterou jsme si navlékli, a vyjít si vzájemně v ústrety.
úryvek z knihy švédského karmelitána Wilfrída Stinissena Putování k pravdě (Karmelitánské nakladatelství 1998)
15.2.2010 v 21.37
Zajímavé úryvky, díky. Zita