Deštivá úvaha
Zatímco křesťané slaví letnice, venku leje jako z konve. Ještě včera bylo sucho. Dnešní déšť jakoby nám připomínal seslání Ducha, jež bylo už od biblických dob symbolizováno nejen ohněm, ale také vodou, která omývá a dává zemi vláhu.
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na svého polského přítele Mirka, s kterým jsem asi rok sdílel jeden pokoj během svých studií filosofie v Krakově. Byl docela svérázný. Velmi dobře si například rozuměl se ženami všech generací. Snad i proto, že se s krásnějším pokolením častěji stýkal.
Navštěvoval ženské věznice a i v rodině neměl žádného bratra, zato mnoho sester. Když mu vrátný zavolal, že má návštěvu, hned jsem věděl, že je to příslušnice opačného pohlaví. Chodily k němu nejen pro radu a útěchu, ale i proto, že uměl krásně mlčet. Stal se tak vyhledávanou vrbou dívek, zralých žen i babiček. Je to typický flegmatik: nic ho nerozhodí, zato velmi rád spí. V Krakově obyčejně spával tak deset až dvanáct hodin denně. I ve dne měl mírně přivřená víčka, takže to vypadalo, že usíná vestoje. A tak jsme se většinou moc nepotkávali. Když jsem se totiž večer vracel do pokoje, už spal, a než jsem pokoj ráno opustil, ještě obvykle neprocitl. Odpolední siestu vynechal jen zřídka.
A tento Mireček měl jednu zvláštní vášeň. Vždy, když se zatáhlo a schylovalo k dešti, náhle ožil, začal se obouvat a vytáhl ze skříně pršiplášť. A hned jak začalo kapat, už se procházel po zahradě a mokl. K mému velkému údivu se pak vracel radostnější. A ta radost mu pak vydržela tak dlouho, dokud zas neupadl do své obvyklé letargie.
Nemohl jsem dlouho přijít na kloub tomu, odkud pramení tahle jeho útěcha. Začal jsem tu jeho libůstku chápat až před několika dny. Vydal jsem se na nedělní procházku, a zrovna začalo pršet. Nejdřív jsem se chtěl vrátit, ale nebylo to tak zlé, tak jsem odvážně vyrazil. Déšť ale houstl a houstl. Měl jsem sice deštník, ale vítr si s kapkami podivně hrál, jednou je na mě chrstl z jedné a hned zase z druhé strany.
Nejdříve vám začnou vlhnout špičky bot, pak ramena a postupně i další části oděvu. Potud nic neobvylého. Nečekaně se ale pak rozehraje podivné kouzlo. Člověku totiž náhle přestane déšť vadit. Začne si naopak všímat svého okolí. Najednou všechno jinak zavoní, listy, cesta i kmeny stromů se lesknou, jako by je někdo čerstvě nalakoval, konečně si všimnete, že za městem už zrají třešně, že pole, které zdobil vlčí mák, už zorali, že les při dešti šumí jako moře a že když se celí promoklí vrátíte, chutná mátový čaj mnohem lépe, než dříve. Na chvíli se začnete dívat na svět jinýma očima. Vypadnete totiž ze stereotypu a najednou si všimnete i toho, co jste už dávno přestali vnímat, protože to spadlo do šedé zóny “každodenních samozřejmostí”.
Ne, že bych se teď hnal do každého lijáku. Ale přesto musím dodatečně na dálku poděkovat svému krakovskému příteli za inspiraci. A vám mohu tuhle nevšední zkušenost vřele doporučit.
Text převzat z http://regnerjan.sblog.cz/
Tento příspěvek byl publikován
dne 27. 5. 2007 (Neděle) v 21.46 v rubrice Kultura.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
