Minulost
Na svou minulost myslíme jako na cosi neodvolatelného, na něco, co je navždy za námi, co již nijak nelze změnit. Události z minula již nemám v rukou, nemohu k nim dosáhnout, jsou s konečnou platností pryč. Představ si dítě, jak stojí skloněno nad v hlubokou studní a v ruce drží všechno své bohatství, několik barevných skleněných kuliček. Zaujato žblunkavým zvukem hází dítě kuličky do studny, jednu po druhé. Kuličky se pokaždé rychle noří do vody a navždycky zmizí z dohledu. Tak si představujeme čas: mizí, okamžik za okamžikem, a nikdy se už nevrátí. Všechny naše činy jsou zapsány, nikoli tužkou, tak, abychom je mohli vymazat, nýbrž nesmazatelným inkoustem.
V tom obraze spočívá kus pravdy. Je nesporné, že v našem životě se projevuje určitá skutečnost, kterou nelze vymazat. Chybou však je pokládat ji za podstatnou natolik, jako by náš život sestával pouze z fakt. Hlavní věcí nejsou tato fakta, nýbrž postoj, jaký vůči nim zaujímáme, a ustavičně se měnící důležitost, jakou jim v našem životě přičítáme. Tato důležitost není určena jednou provždy. Člověk má pozoruhodnou schopnost přičítat minulosti ustavičně nový a nový význam. Události z naší minulosti nejsou zkamenělé, nejsou to výstavní předměty z muzea. Podobají se spíše jakémusi těstu, jež můžeme znova a znova hníst a dávat mu nový tvar.
Dokud žijeme, nic není úplně hotové. Nic neplatí jednou provždy. Dokud žijeme, můžeme svou minulost neustále obnovovat a přetvářet. Nejenže můžeme, je dokonce naším úkolem a naším posláním dát naší minulosti smysl. Máme žít tak, aby se naše minulost neustále přetvářela, stejně tak jako první tóny melodie získávají obsah pomocí tonů následujících a díky jim dostávají význam, který by samy o sobě nemohly mít.
Kdyby má minulost sestávala pouze z neodvolatelných faktů, sotva by to byla moje minulost. Má minulost se stává mou tím, že s ní mohu nějak zacházet a dát jí nový obsah.
Názor, že minulost je neodvolatelně pryč, činí život velmi pochmurným. V takovém případě bychom nikdy nemohli napravit hlouposti, chybné kroky, fundamentální omyly, jichž jsme se dopustili. Co tam, to tam. Nikoli, krásné na tom je to, že i naše hloupost a naše omyly mohou získat smysl, že máme schopnost pomocí jakési duchovní alchymie přetavit železo ve zlato, učinit z toho, co bylo negativní, něco kladného. Nic není s to odloučit nás od lásky Kristovy (Ř 8,35).
z knihy W. Stinissena Putování k pravdě vybrala a upravila roby
Tento příspěvek byl publikován
dne 7. 3. 2010 (Neděle) v 16.27 v rubrice Doporučená četba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
