Karmel Edith Steinové

pokračování

„Podstata, jež přesahuje iluze, které máme o sobě samých, o druhých a o Bohu.“

Toto „přes, nad“ jsme povoláni objevovat stále více, za podmínky, že odejmeme slovu „iluze“ jeho hanlivý smysl a hlavně že nebudeme nikoho soudit. Říci o někom, že živí iluze, není žádná výtka, protože všichni máme tím či oním způsobem v sobě falešné obrazy o sobě, o druhých a o Bohu, které komplikují naše rozlišování. Není to ani vada, ani vina, ale prostě faktická situace, kterou musíme brát co nejvážněji v úvahu. Mohli bychom říct, že po „milosti iluze“, nutné v počátcích, musí následovat „milost skutečnosti“, skutečného života. Ano, konfrontace s každodenním životem, s jeho radostmi, strastmi, s jeho nadšením a s jeho výzvami nám umožňuje pomalu rozbít krunýř, který jsme si oblékli, a postupně se dostat k pravdě, jež osvobozuje (Jan 8). To se jistě nestane bez nesnází. Cesta je dlouhá a mnohdy posetá  nástrahami, stíny tak vzdorujícími světlu, že se často dotýkají našich nejvnitřnějších a nejtajnějších, a tedy rovněž nejopomíjenějších dispozic.

Změnit vnější chování je konec konců snadné. Naopak, nechat si vyrvat nejhlubší kořeny svého já, hledět do tváře svým selháním a vzít si z nich poučení vyžaduje více času a trpělivosti. Osvojit si napodobením vnější mnišské postoje nevyžaduje obvykle žádnou zvláštní námahu od novice, který se dostaví. Je to jen dětská hra! Ale dítě není ještě „stojící člověk“, kterým se máme podle Kristova přání stát! K této postavě můžeme dospět až po mnoha vnitřních překážkách. Já sám jsem potřeboal čas, abych objevil a vzal na vědomí, že nosím v sobě „mýtus“: mýtus, že mohu přijít k Bohu svými vlastními silami. Což jsem nevstoupil velkoudšně? Nebyl jsem plný opravdové duchovní horlivosti? Neutvrdili mě v přesvědčení, že mi mé rozumové vlohy a schopnost navazovat vztahy slibují šťastnou budoucnost? Ale mýtus pod rouškou dobra je rizikem, že propásneme podstatné.

Zkušenost „odevzdání se Bohu“ někdy chápeme jako pasivní podrobenost. Ale jde naopak o to aktivně se vpravit do plánu lásky, který má Bůh s námi. Ale tento aktivní přístup vyžaduje radikální pasivitu, velkou schopnost přijetí. Naše úporné povrchní namáhání jednoduše ohrožuje Boží dílo v nás a ve světě. Účinnost křesťanské zkušenosti nám není dávána podle úsilí naší vůle. Je jiného řádu. Není plodem naší práce. Je nám dána tajemně, leckdy bez našeho vědomí, ano často i nad to, v co jsme se odvažovali doufat. V tom je všechen rozdíl mezi askezí pohanskou a askezí křesťanskou. Ta může být jen askezí slabosti, to znamená, je to askeze, která nás vede přes to, co byhom mohli nazvat „nulovým bodem“ naší slabosti, aby nás otevřela Boží milosti. Tak půst, bdění, samota, mlčení slouží jen jednomu: stále více v nás prohlubovat propast naší naprosté chudoby před Boží nabídkou. Křesťanská askeze není ani zdaleka příležitostí, abychom se honosili svou velkodušností. Je určena, aby se stala místem naší porážky, při níž vítězí pouze Boží milost. Jejím cílem je vystavit na odiv naši radikální slabost, aby se mohla konečně rovinout moc milosti. „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2Kor 12,10). To je celý paradox evangelia.

A. Louf, V milosti Boží (Karmelitánské nakladatelství 2004), vybrala a lehce upravila -sd-

Tento příspěvek byl publikován dne 13. 8. 2010 (Pátek) v 12.16 v rubrice Doporučená četba, Duchovní doprovázení, Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .