O sezení
Karl Rahner
Ke všednímu dni patří také sezení. A proto patří také k teologii všedního dne. Kdo se vděčně a rád neposadil po únavné práci nebo putování? Kdo, i když je člověkem těkavé touhy, netouží stát se jednou usedlým? Kdo neví, že se musíme „usadit“, jestliže má z nějaké práce vzejít něco jen trochu hodnotného? Sezení už z biologického a pozemského hlediska předpokládá, že ne každé místo a každý stav je pro to stejně vhodný, že člověk někam patří a nemůže být jen tak někde doma, že chce konečně dojít klidu. Všechen pohyb může být jen výrazem touhy po vlasti, ve které se jako v konečně platném místě vlastního a plného života usazujeme.
Tělesně „sezení“ samozřejmě vyjadřuje jen jednu stránku lidské existence a jejího dovršení. Nepopírá sice, ale také výslovně neříká, že klid tohoto dovršení, příchod tam, kde se konečně usazujeme, je zároveň také život bez konce, dovršení činu, absolutní vykonání nejživější skutečnosti vůbec. Ale toto dovršení se děje v klidu, v usebrané tichosti, v blaženém a vnitřním vlastnictví toho, kdo zůstává beze strachu ze ztráty, bez neklidu a prázdného chvatu. Děje se tedy v klidu, v sezení jak dosvědčuje Písmo, když o hostině věčného života říká: A Pán je posadí ke stolu (Lk 12,37). To všechno zní skutečně pokojně a bezstarostně. Ale vězí za tím pro nás jedna vážná otázka: zda máme odvahu, usebranost a svobodu srdce ke klidu, s sezení, nebo jestli nás nudí, když si musíme v klidu sednout. Jestli nežijeme a necestujeme, abychom se vrhali do pohybu jako do trvalého stavu, protože se sebou v tichosti a v klidu nevydržíme. Jestli stále neutíkáme proto, že utíkáme od sebe samých. Jestli nepociťujeme neděli jen jako pracovní den ve změněné formě, jako čistě fyziologicky vynucenou přestávku ve shonu všedních dní. Musíme se naučit, že klid může být a konečně také je vyšší formou činu srdce a tím celého člověka. Musíme sami dozrát k názoru, že rychlou jízdou nejsme dispenzováni od znalosti, kam vlastně cesta vede, že někdo, kdo pracuje pomalu, dojde často rychleji, protože cíl a cestu předem skutečně promyslil. Nekonečný pohyb v cíli (můžeme-li to, když to jinak nejde, takto paradoxně říci) je víc než mrtvý klid. Ale k tomuto pohybu se teprve přibližujeme. A dosáhneme jej jen tehdy, když prázdný úprk od sebe sama nebudeme považovat za lepší a snesitelnější než klid.
Ovšem, může být mnoho takových způsobů klidného a tichého přicházení k sobě: skrze pohled na skutečné umění a poslech dobré hudby, skrze niternou a čistou lásku člověka k člověku, názoru a skrze poznání, které není zištné. A jsou ještě jiné múzické, plně lidské a kontemplativní zkušenosti. Ale nakonec je jen jeden klid, který může obstát sám o sobě: modlitba (jak člověk to, co je tím míněno, stále rád pojmenovává). Jen v milující samotě s nekonečným tajemstvím, které nazýváme Bůh, dojdeme tak daleko, že už není třeba jít dál. Nalezneme klid, který není jen okamžikem zastavení uprostřed těkavého spěchu. A zaslechneme ono podobenství a příslib pro všechno sezení a klid: Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn (Zj 3,21).
Tento příspěvek byl publikován
dne 21. 7. 2007 (Sobota) v 8.53 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
