Karmel Edith Steinové

Karl Rahner

Poznali jsme už vlastně někdy milost? Nemyslíme tím nějaký zbožný pocit, slavnostní, zbožné povednutí mysli, něžnou útěchu, ale právě poznání milosti, ono hledání svatého Ducha Boží Trojice, Boha, který se skrze Krista, skrze jeho lidství a oběť na kříži stal skutečností. Můžeme vůbec v tomto životě zakusit milost? Kdybychom nepřisvědčili, znamenalo by to rozbít víru, onen světlý i temný oblak, který nás zahaluje, dokud zde na zemi putujeme. Mystikové nám sice říkají – a pravdivost svých výpovědí by dosvědčili obětováním života – že Boha (tedy milost) již zakusili. Ale poznání Boha v mystice je temná a tajemná záležitost, o které nemůžeme hovořit, když ji nemáme, a nehovoříme o ní, když ji máme. Naše otázka se tedy nedá prostě a priori odpovědět. Existují snad v poznání milosti stupně, z nichž některé jsou přístupné i nám?

Ptejme se nejdříve: zažili jsme již někdy, co to je „duch“ v člověku? (Co je zde míněno duchem, je samo o sobě obtížná otázka, která nemůže být odbyta jedním slovem.) Snad odpovíme: samozřejmě, že jsem zažil a stále denně prožívám. Přemýšlím, studuji, rozhoduji se, jednám, stýkám se s lidmi, žiji ve společenství, které nespočívá jen na vitálním, ale také na duchovním, miluji, těším se, prožívám básně, nejsou mi cizí kulturní, vědecké, umělecké hodnoty apod. – vím tedy, co je duch.

Ale tak jednoduché to přece jen není. To všechno je sice pravda, ale ve všem tom jmenovaném však „duch“ je (nebo může být) pouze prvkem, který činí pozemský život lidským, krásným a účelným. Duch ve své vlastní transcendenci nemusí v tom všem být ještě vnímán. Tím není míněno, že jako takový je teprve tam, kde se o transcendenci ducha mluví a filosofuje. Docela naopak. Byla by to jen odvozená a druhotná zkušenost ducha, který není jen vnitřním momentem v lidském životě. Ale kde je tedy vlastní zkušenost? Pokusme se ducha sami odkrýt podle své zkušenosti. Můžeme tu nesměle a opatrně poukázat na některé zkušenosti, které na něj odkazují.

Mlčeli jsme už někdy, ačkoli jsme se chtěli hájit, když s námi zacházeli nespravedlivě? Odpustili jsme někdy, ačkoli jsme za to neobdrželi žádnou odměnu a tiché odpuštění bylo přijato jako samozřejmost? Poslechli jsme už někdy ne proto, že jsme museli a jinak bychom měli nepříjemnosti, ale jen kvůli oné tajemné, mlčenlivé, nepochopitelné tajemství, které nazýváme Bůh a jeho vůle? Obětovali jsme už někdy něco, aniž se nám dostalo díků, uznání, dokonce i bez pocitu vnitřního uspokojení? Byli jsme už někdy zcela sami? Rozhodli jsme se už někdy pro něco pouze z nejvnitřnějšího popudu svědomí, tam, kde to už nemůžeme nikomu říci, nikomu vysvětlit, kde je člověk úplně sám a ví, že nechal padnout rozhodnutí, kterého nebude zbaven, ze kterého se musí provždy a věčně zodpovídat? Pokusili jsme se už někdy milovat Boha tam, kde nejsme neseni žádnou vlnou citového nadšení, kde svou životní úzkost a sebe už nemůžeme zaměnit s Bohem, tam, kde si myslíme, že zemřeme na takovou lásku, jež se tu jeví jako smrt a absolutní negace, tam, kde se docela zřejmě zdá, že voláme do prázdna a nejsme vůbec vyslyšeni, tam, kde to vypadá jako strašný skok do bezednosti, tam, kde se všechno zdá nepochopitelné a zřejmě nesmyslné? Vykonali jsme někdy nějakou povinnost, kterou může člověk vykonat jen s palčivým pocitem skutečného sebezapření a zřejmě jen s vědomím, že děláme nesmírnou hloupost, za kterou nám nikdo nepoděkuje? Byli jsme někdy dobří k člověku, od kterého se nevrátí ozvěna vděčnosti a porozumění a bez odměny ze zakoušení onoho pocitu, že jsme se zachovali nezištně, slušně apod.?

Pátrejme po takových životních zkušenostech. Hledejme, kdy se nám něco takového přihodilo – právě tam můžeme vnímat ducha, jak jsme o něm mluvili výše. Poznání věčnosti, poznání, že duch je víc než část tohoto časného světa, poznání, že smysl člověka se nevyčerpává ve smyslu a štěstí tohoto světa, poznání odvahy a povzbuzující důvěry. Poznání ducha, který už nemá vlastně žádné prokazatelné odůvodnění v úspěchu tohoto světa.

Od té chvíle budeme chápat, jaká tajemná vášeň oživuje pravé lidí ducha, svaté. Oni stojí o takové poznání. Chtějí v sobě neustále znova oživovat onu tajemnou bázeň, že mohou uváznout ve světě a zároveň, že začínají žít duchem. Okusili ducha. Zatímco obyčejní lidé takovou zkušenost považují jen za nepříjemné, i když ne zcela odstranitelné narušení vlastního normálního života, v němž je duch jen kořením a ozdobou, nikoliv tím podstatným – lidé ducha a světci okusili ryzí duchovní život. Tiší svou žízeň z pramene ryzího ducha, není tedy pouhým kořením jejich existence. Odtud jejich pozoruhodný život, chudoba, touha po pokoře, žádostivost smrti, ochota k bolesti, tajemná touha po utrpení. Ne že by nebyli také slabí. Ne že by se nemuseli stále vracet ke zvykům všedního dne. Ne že by nevěděli, že nejsme andělé a také jimi nemáme být. Ale vědí, že duchovní člověk v reálné existenci, nejen ve spekulaci, má skutečně žít na hranici mezi Bohem a světem, časem a věčností a chtějí se stále znovu ujišťovat, že to také skutečně dělají.

A tak, když takto poznáme ducha, pak jsme (přinejmenším jako křesťané, kteří žijí vírou), už také učinili zkušenost nadpřirozeného. Snad velmi anonymně a nezřetelně. Pravděpodobně dokonce tak že jsme se při tom nemohli ohlédnout, abychom se na nadpřirozené podívali vlastníma očima. Ale víme, když jsme se pustili do poznávání ducha, když to nepochopitelné a neurčité zmizelo, když všechno má pachuť smrti a zániku nebo když se vše jakoby rozplyne v nepojmenovatelné, bílé, bezbarvé a nepochopitelné blaženosti, že v nás pracuje skutečně nejen duch, ale Duch svatý. Pak přichází hodina jeho milosti. Pak je tato nesmírná bezednost Boha, který se nám sděluje, zřejmě počátkem příchodu jeho nekonečnosti, která už nemá cest, která je bez chuti, protože je nekonečností. Když jsme opustili sebe a už sami sobě nepatříme, když jsme zapřeli sebe sama a nevládneme sebou, když je do nekonečné dálky od nás odsunuto všechno, i my sami, pak začínáme žít ve světě samotného Boha, Boha milosti a věčného života. To nám může ještě zpočátku připadat nezvyklé a budeme stále znovu v pokušení vylekaně utéci do důvěrně známého a blízkého. Ano, dokonce to často budeme muset a smět učinit. Ale přece bychom měli se pozvolna pokoušet zvyknout si na chuť čistého duchovního vína, naplněného Duchem svatým. Či aspoň neodstrkovat kalich, když nám ho Jeho vedení a Prozřetelnost podává.

Kalich Ducha svatého je v tomto životě shodný s kalichem Kristovým. Ale pije ho jen ten, kdo se zvolna naučil vychutnávat v prázdnotě plnost, v zániku vznik, ve smrti život, kdo se zřekl sebe, aby nalezl. Kdo se tomuto naučí, dochází k poznání ducha, ryzího ducha a v tomto poznání k poznání Ducha svatého a milosti. Neboť k tomuto osvobození ducha lze dojít úplně a trvale jen skrze Kristovu milost, ve víře, v níž Kristus tohoto ducha osvobozuje, skrze nadpřirozenost milost, pro účast na Božím životě.

Hledejme v našich životech znamení milosti. Nejde o to, abychom řekli: zde je, mám ji. – Člověk ji nenalézá, aby ji triufálně prohlásil za své vlastnictví a majetek. Můžeme ji hledat jen v zapomenutí na sebe sama, můžeme ji najít jen tak, že budeme hledat Boha a vydáme se mu v nezištné lásce, bez návratu. Ale měli bychom se tu a tam zeptat, jestli v nás vůbec ještě žije něco takového, jako toto umrtvující a oživující poznání, abychom změřili, jak daleká je ještě naše cesta a nakolik jsme Duchu svatému ve svém takzvaném duchovním životě ještě vzdáleni.

Grandis nobis restat via. Venite et gustate, quam suavis est Dominus!

Daleká cesta leží ještě před námi. Pojďte a okuste, jak laskavý je Pán.

Tento příspěvek byl publikován dne 25. 7. 2007 (Středa) v 12.54 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .