Karmel Edith Steinové

pokračování spisu španělského františkánského mystika

Druhá kapitola – Tři druhy modlitby

Chceme-li mluvit o modlitbě způsobem srozumitelným pro všechny, je třeba nejprve říci, že se rozlišují tři druhy modlitby, jež odpovídají třem stupňům: totiž modlitba začátečníků, pokročilých a téměř dokonalých.

Není však snadné vědět, kdo patří k začátečníkům, kdo k prostředním a kdo ke třetím, protože to lze posoudit jenom podle zbožnosti srdce a ne podle doby, osobnosti nebo nadání. Chce-li kdo být ve svaté pokoře pokládán za začátečníka, musí se varovat toho, aby ho pokora nesváděla ke lži. Neboť se může stát, že upadne do klamání, aby se vyhnul sebechvále. Přesto však, díváme-li se správně, sotva by se našel člověka, který by se nenacházel na jednom z těchto tří stupňů modlitby a pravděpodobněji patří spíš na první než na třetí stupeň. Neboť člověk sám o sobě nezůstává dlouho na jednom stadiu a často klesá, domnívá-li se, že stoupá. Mnohdy také sráží Pán ty, které dříve pozvedl, aby se naučili, že nevystupují vlastní silou, nýbrž že byli vyneseni. Neboť to poznáváme bohužel lépe při padání než při povznášení.

Ústní modlitba

První způsob modlitby je ústní. Míním tím hodinyk nebo jiné modlitby, které vyslovují naše ústa k poctě Pána. Nejpožehnanější mezi těmito modlitbami je modlitb Otče náš, jejíž přednost je dána tím, kdo nám ji dal. Kdo říká tuto modlitbu zbožně, prosí přece Otce ve jménu Syna, od něhož tato modlitba pochází, a proto vyslyší Bůh Otčenáš rychleji než každou jinou modlitbu.

Pán nám přikázal, abychom při modlitbě nepoužívali mnoha slov, nýbrž abychom místo toho zmnohonásobovali svou náklonnost a lásku. Toho se držel Pán, když učinil tuto modlitbu krátkou a začal ji slovy „Otče náš“. Tak je již prvním slovem probuzena láska k Bohu, neboť jej nazýváme Otcem. A druhým slovem je probuzena láska k bližnímu, neboť slůvkem „náš“ stává se milostí náš bližní bratrem a synem Božím. Tak se modlíme za bližního jako za sebe samé, neboť nazýváme Pána společným Otcem všech lidí.

Nejdůležitější při této modlitbě je, abychom se ji modlili plni velké důvěry a bez pochybování, tak, jak to odpovídá těmto požehnaným slovům, která zaměřujeme na toho, jenž nám ji dal+ a tato modlitba je tak krátká, že málo slovy ukazuje na dobrou vůli Pána, aby nám to, oč prosíme poskytl, takže si v krátkosti vyprošujeme to, co nám má být zanedlouho darováno. Neboť kdyby nás nechtěl rychle vyslyšet, byl by nás od toho zdržoval více slovy. Ale takto, protože se náš dobrý Otec více stará o své děti, než ony samy, chce prosbu zkrátit, aby mohl rychle podat svou darující ruku.

Rozjímavá modlitba srdce

Druhý způsob modlitby se děje v nitru našeho srdce, bez tvoření slov na rtech. Jen srdce mluví k Pánu; ve svém nitru ho prosíme o vše, čeho je nám třeba. Tak mluvíme s Pánem sami a jako ve skrytu, kde nás nikdo nemůže slyšet. Při tom přibývá milostí, neboť mluvíme přímo do Božího sluchu. Tak se modlil David, když řekl: „Tvůj služebník nalezl ve svém srdci modlitbu, kterou směřuje k tobě.“

Aby tento způsob modlitby byl účinnější než první, protože je ještě znamenitější, musí člověk své srdce připravit a odstranit z něho každou myšlenku, která je škodlivá a povrchní.

Takto se modlil svatý prorok, který vyvedl národ Izraele z Egypta: když jeho ústa mlčela a jeho srdce mluvilo, tázal se ho Bůh, proč tak hlasitě křičí? Tím ukázal Bůh, že slyší lépe dobré myšlenky než dobrá slova, a že jsou tedy o mnoho cennější. Neboť dobré myšlenky jsou již samy o sobě drahocenné a dobrá slova bez nich neznamenají mnoho. Bůh se totiž dívá napřed na srdce a ne na jazyk, který má svou cenu od srdce. Avšak srdce nedostává žádnou hodnotu od jazyka, leda při vyznání víry, tkeré musí být v určitých případech vysloveno jazykem a rty.

Do druhého způsobu modlitby, který předkládá Bohu jenom srdce, zatímco rty mlčí, patří všechna svatá a zbožná rozjímání ať už o utrpení Páně nebo s sváté církvi, či o posledním soudu nebo o jakémkoliv jiném předmětu působícím zbožnost. Neboť je zřejmé, že nazýváme modlitbou, jestliže někdo rozjímá a myslí na svaté utrpení Páně nebo i na své vlastní hříchy; neboť na hříchy se nemyslí, aniž bychom současně neprosili o slitování.

Pro tento způsob modlitby, která pozůstává ze svatých myšlenek a rozjímání, je nutno, aby si člověk vyvolal v paměti biblické události a tajemství Páně, a aby o tom slyšel nebo četl hodnotná díla neboť tyto látky jsou jako dřevo, kterým je sycen oheň na oltáři Páně. Nejplodnějším rozjímáním, které člověk může konat, je však umučení Páně, jak jsem řekl již ve svém prvním dílku abecedy. Přesto však se má předmět rozjímání střídat, aby to také odpovídalo církevnímu roku.

Čím vyšší jsou duchovní věci, tím jsou i těžší. Proto se nemá duchovní rozjímání opomíjet, i když při tom nedojde ke zbožnosti oproti ústtní modlitbě, neboť bychom se tím mohli klamat a být ošáleni ďáblem, který by nás chtěl oddálit od vyšších věcí. Proto si musíš uvědomit, že v prvním roce se sotva dostaví při rozjímání zbožnost. Později ji však daruje Pán tak bohatě, že naplňuje skoro nepřetržitě celý den naše srdce a člověk jasně poznává, že takový den je cennější než celý rok ústních modliteb.

Kontemplativní modlitba lásky

Třetí druh modlitby se nazvá kontemplativní nebo vnitřní modlitba, při níž se pozvedá naše nejvyšší duchovní mohutnost k Bohu nejčistším a nejláskyplnějším způsobem a je nesena na křídlech touhy a citu zesílenými láskou. Čím větší je láska, tím méně slov potřebuje. A tato skromná slova se stávají chápavějšími a podstatnějšími, neboť jestliže je láska pravá, nepotřebuje žádných velkých řečí, působí však mlčky velké věci. Ona ví, že Bůh ji přijímá tím neomezenějši, čím více se vzdaluje od stvořeného a zcela se soustředí na Něho. Čím úplnější a vášnivější je její odevzdanost, tím otevřeněji je od Boha přijímána.

O modlících se praví Pán v evangeliu, že pravý ctitel se má klanět Otci v duchu a pravdě. Neboť Bůh je duch a ti, kteří se mu klaní, se mají klanět v duchu a pravdě. Čím větší soulad panuje mezi modlícím se a Pánem, k němuž se modlí, tím snadněji jsou modlitby vyslýchány. Jestliže tedy Otec je čirý duch a nemá na sobě nic tělesného, pak je našemodlitba tím přiměřenější, čím je vzdálenější obrazové představy a také od myšlenek srdce. Vždyť ty se nikdy nemohou tak vysoko povznést, aby nezůstaly hluboko pod skutečností Pána. Ale touha, tkerá objímá Boha v jeho podstatě a bet tělesné představy a láska, která nepotřebuje žádných slov, modlí se tak duchovnějším a bezprostřednějším způsobem k Bohu, že duše už jenom vyslovuje slova velepísně: „Můj miláček je můj a já jsem jeho.“ Žádná jiná slova nemohou být duchovnější a vřelejší, pochopitelnější než tato, žádná jiná nemohou zřetelnějši vyjádřit cíl této modlitby lidí, kteří v ní mají zkušenost.

To nejzazší, co může učinit Bůh pro svého přítele je to, že se mu daruje; to nejzazší, co může učinit člověk je to, že se daruje Bohu. Nemůžeme to však učinit dokonale bez jeho pomoci, vždyť snoubenka řekla přece napřed: „Můj miláček je můj“ a ne „já jsem jeho“. Je však třeba zdůraznit, že toto darování se člověka Bohu a Boha člověku je tak bezvýhradný dar, že se zdá, jakoby Bůh vstoupil zcela a úplně do člověka. Chci tím říci: Kdyby víra neosvítila člověka, který v sobě cítí přítomnost Boha, uvedl by, že Bůh je zcela jen v něm a nikde jinde.

Duše modlícího se je často tak Bohem naplněna, že se jí zdá, jakoby jeho malá hruď omezovala Toho, který je přece nekonečný. Často se však lidé kontemplativní darují Bohu tak překypujícím způsobem, že si neponechávají nic pro sebe. Tím se zříkají své svobody a vůle, a svým přizpůsobením a odevzdáním se Bohu zapomínají na sebe tak, jakoby ani vůbec nebyli.

Tento příspěvek byl publikován dne 7. 9. 2007 (Pátek) v 20.44 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .