Karmel Edith Steinové

Jak je třeba zacházeti se spánkem

Významná osoba mi jednou řekla, že zbožný člověk se musí připravovat na spánek tak, jako bezbožný na umírání. Neboť budeme souzeni tak, jak nás zastihne smrt. Proto se máme ubírat ke spánku jako k soudu, neboť smrt nás může zastihnout ve spánku. Znal jsem kohosi, jenž ulehl zcela zdráv ke spánku a zemřel, aniž by se mohl opět vzchopit anebo říci: „Zde mně něco bolí.“

Musíš si zvyknout na modlitbu před usnutím tak, že se nikdy, ať jsi kdekoli a kdykoli neuložíš ke spánku, jestliže jsi se před tím nemodlil čtvrt hodiny, a to ve skrytu, takže tě při tom nevidí nikdo, leč Bůh sám. Když jdeš spát, nepřestaň střežit s plnou pečlivostí své srdce, takže se ti bude zdát, že se spíš ubíráš k modlení než k spaní. Sotva pak znovu procitneš, vrať se k modlitbě tak rychle a toužebně jako dítě, které usnulo s koláčem od matky v ruce a při procitnutí hned pátrá, zda jej ve spánku podrželo, nebo zda mu spadl z postele.

Kdo se před usnutím vždy modlí, zvykne si na to tak, že bez předchozí modlitby nemůže usnout. A duše, která si zvykla na hluboké usebrání kontemplace, nedokáže usnout, aniž by se předem neponořila do sebe. Neboť onen klid, který potřebuje naše přirozenost pro spánek, potřebuje nutně naše zbožná duše pro modlitbu.

Jistě je už ke spaní třeba, aby člověk usebral své srdce a zajistil si vnitřní a vnější klid, takže přestanou pohyby cítění a vnímání, aby se mohl dostavit spánek. je však ponecháno člověku na vůli, aby tyto přípravy učinil spíše pro modlitbu než pro spánek, protože se pak ponoří v duchovní a svatý spánek duše dříve než tělo.

Je jisté a mnohými dosvědčené, že čím hlouběji se před usnutím modlili, tím rychleji se při probuzení vracejí k modlitbě. A může se stát i něco, co je zdánlivě zcela nemožné: že totiž se duše nachází už zase v modlitbě dříve než se probudila. To se děje zcela podivuhodným způsobem, neboť člověk se probouzí vnitřně dříve než navenek a vrací se k modlitbě ještě ve spánku.

Mnohdy se stane i to, že si může určit, zda se chce vzbudit či ne, protože probuzení z nitra je docela jiné než probuzení vnější. Duše se při tom nachází v sobě samé tak jako živá voda pod ledem, jako kuře ve vajíčku, jako Jonáš, který se dokázal modlit k Pánu v břiše velryby.

Ti, kdo jsou na cestě ke kontemplaci pokročilejší, zahánějí spánek prostě už svým hlubokým usebráním a potřebují ho proto i málo. Zatímco začátečník musí mít šest hodin spánku, vystačí pokročilý s pěti hodinami. Kdo jsou ve vnitřní modlitbě dokonalí, se sotva věnují spánku, neboť oni cítí, že je něco udržuje v nitru bdělé, když se namáhají usnout. Oni spí mezi večerm a ránem sotva tři hodiny, přičemž je probudí i nejslabší hluk. A tento spánek je vlastně spánkem v malých dávkách, neboť oni ani nedokáží spát bez přerušení. Pán jim pak nahrazuje radostí, co jim chybí na spánku, vyvádí je ze všech nesnází, jak už David zpíval, i když jsou přitom smysly poněkud neuspokojené.

Znal jsem mnoho kontemplativních mužů, kteří prožili celé roky s méně než třemi hodinami spánku během noci a dne. Znal jsem jednoho, který řekl svému nejbližšímu příteli důvěrně, že během sedmi let nespal ani tolik, kolik se normálně spí za čtyři měsíce. Bylo by o něm možno říci ještě větší věci. Není to však možné zveřejnit, protože o tom nikdo neví, on dlel ve skrytu své cely, takže nikdo nemohl vědět, zda spí či bdí.

Blažení, kdo se před usnutím modlí a při probuzení v tom hned pokračují. A také ti, kteří trváí na modlitbě větší díl času, který jiní prospí. Neboť i když poněkud spali, vědí při procitnutí, že jejich duše odpočívala v náručí miláčkově.

Tento příspěvek byl publikován dne 24. 9. 2007 (Pondělí) v 14.03 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .