Karmel Edith Steinové

Karen Horneyová

„Neurotiků je údajně 95 procent populace. Těch zbylých 5 procent jsou ti, co se vyléčili.“

/…/
Sledovali jsme neurotický vývoj, který začíná sebeidealizací a směřuje krok s neúprosnou logikou k transformaci hodnot neurotickou pýchou. Tento vývoj má ve skutečnosti větší důsledky, než jsem dosud naznačila. Zintenzivňuje a komplikuje ho další proces, který působí současně s ním –proces, který vypadá jako zcela protichůdný, ale ve skutečnosti má svůj původ také v sebeidealizaci.

Stručně řečeno, přesune-li jedinec své těžiště na idealizované já, nejenže tím sám sebe povyšuje, ale musí také nutně pohlížet na své skutečné já – na vše, co ho tvoří, na své tělo, mysl, na to, co je v něm zdravé, i na to, co je neurotické – ze špatné perspektivy. Nejenže se zbožštělé já stává přeludem, za kterým je třeba jít, ale stává se i měřítkem, podle něhož člověk poměřuje své skutečné já. A na skutečné já je vskutku, poměřuje-li ho člověk s božskou dokonalostí, tristní pohled. Může jím jedině pohrdat. Z hlediska dynamiky celého procesu je však významnější skutečnost, že lidská bytost, kterou neurotik reálně je, neustále zasahuje podstatnou měrou do honby za slávou a člověk je tak nucen tuto bytost nenávidět, nenávidět sebe. A protože pýcha a sebenenávist tvoří ve skutečnosti jeden celek, navrhuji pro sumu faktorů působících v tomto procesu společný název: systém pýchy. S nenávistí se dostáváme ke zcela novému aspektu procesu, k aspektu, který podstatně změní náš pohled na tento proces. Rozumně jsme na předchozích stránkách ponechali celou otázku sebenenávisti stranou, abychom si nejprve učinili jasný obrázek o úporné honbě za realizací idealizovaného já. Nyní musíme celý obrázek doplnit.

Bez ohledu na to, jak šíleně náš Pygmalion usiluje o to, aby přetvořil sám sebe v bytost s mimořádnými schopnostmi, je jeho snaha odsouzena k neúspěchu. Nanejvýš se mu může podařit eliminovat ze svého vědomí některé zneklidňující rozpory, ty tím však nepřestávají existovat. I nadále platí, že musí stále žít sám se sebou – ať jí, spí, jde na záchod, pracuje, nebo se miluje. Neurotik si někdy myslí, že všechno by se zlepšilo, kdyby se jenom mohl rozvést se svou ženou, dělat jinou práci, přestěhovat se do jiného bytu nebo cestovat. Ve skutečnosti však vždy musí vzít sám sebe s sebou. I když funguje jako dobře promazaný stroj, je omezen svou energií, časem, silou, odolností – kterými jsou omezeny lidské bytosti obecně.
Nejlépe lze celý proces popsat, představíme-li si dva lidi. Jedinečného, ideálního člověka a všudypřítomného cizince skutečné já, který vždy zasahuje, ruší, zneklidňuje. Popis celého procesu pomocí „on a ten cizinec“ je velmi příhodný, protože se velice blíží tomu, co jedinec cítí. Dále platí, že přestože člověk může existující potíže odbývat tím, že jsou bezvýznamné nebo se na něho nevztahují, nemůže sám sobě nikdy uniknout natolik, aby tyto potíže „neregistroval“. Přestože má někdy úspěch, funguje docela dobře, nebo je dokonce unesen svými grandiózními fantaziemi, ve kterých vidí sám sebe, jak dosahuje jedinečných výkonů, má přesto pocit méněcennosti nebo nejistoty. Někdy trpí utkvělým pocitem, že je podvodník, zločinec nebo podivín – a nemá pro tento pocit vysvětlení. Jeho vnitřní znalost sebe sama se neomylně vyjevuje ve snech, ve kterých je blízko poznání pravdy o sobě samém.
Obvykle se mu pravda o sobě samém bolestně a neúprosně vnucuje. Ve své fantazii je božský, ale při společenských událostech si počíná neobratně. Chce-li na někoho učinit nesmazatelný dojem, třesou se mu ruce, koktá nebo se červená. Má pocit, že je báječným milencem, ale najednou je impotentní. Ve svých představách vidí, jak mužně hovoří se svým šéfem, ale ve skutečnosti se zmůže pouze na přihlouplý úsměv. Brilantní poznámka která by protivníka navždy uzemnila, ho napadne až následující den. Vytoužená éterická křehkost mu uniká, protože (nutkavě) příliš mnoho jí. Skutečné já se stává nepřátelským cizincem, ke kterému je idealizované já náhodou připoutáno a k němuž cítí nenávist a pohrdání. Skutečné já se stává obětí pyšného idealizovaného já.

Sebenenávist zviditelňuje trhlinu v osobnosti, která vznikla s vytvořením idealizovaného já. Ukazuje na probíhající válku. To je ve skutečnosti základní charakteristika každého neurotika: vede válku sám se sebou. V podstatě byly položený základy dvěma různým druhům konfliktů. Jeden z nich probíhá uvnitř samotného systému pýchy. Jak uvidíme dále, jedná se o potenciální konflikt mezi expanzivními a sebezapírajícími sklony. Druhý, hlubší konflikt probíhá mezi celým systémem pýchy a pravým já. Přestože pravé já bylo poté, co se do popředí dostala pýcha, zatlačeno do pozadí a umlčeno, je potenciálně ještě stále dost silné a mohlo by se za příznivých okolností dostat plně k moci.
Na počátku analýzy není konflikt mezi celým systémem pýchy a pravým já patrný. Jakmile se však systém pýchy začne hroutit a člověk se dostává blíže k sobě samému, jakmile začne mít své vlastní pocity, uvědomovat si svá přání, získávat svobodu volby, schopnost činit vlastní rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, mobilizují se síly bránící tomuto procesu. Je stále zřejmější, že bitva je nyní vedena mezi systémem pýchy a pravým já. Sebenenávist není nyní tolik zaměřena proti probouzejícím se konstruktivním silám pravého já. Jedná se o daleko rozsáhlejší neurotický konflikt, než o jakých jsem se dosud zmiňovala. Navrhuji pro něj název ústřední vnitřní konflikt.
Nenávist k pravému já je vzdálenější uvědomění si než nenávist k omezením skutečného já, přesto však tvoří všudypřítomné pozadí sebenenávisti – neboli spodní proud, který vždy nahrazuje hlavní síly, a to i přesto, že nenávist k hranicím pravého já může být viditelnější. Nenávist k pravému já se může někdy objevit v téměř čisté formě, zatímco nenávist ke skutečnému já je vždy smíšeným fenoménem. Vezme-li například na sebe sebenenávist podobu nelítostného sebezatracování za to, že jsme „sobečtí,“ – tzn. za to, že jsme udělali něco pro sebe – může to být (a také s největší pravděpodobností je) jak nenávist způsobená tím, že nedosahujeme absolutní svatosti, tak způsob, jak zničit pravé já.
Německý básník Christian Morgenstern vyjádřil výstižně povahu sebenenávisti v básni Entwicklungsschmerzen („Potíže růstu“):

Podlehnu, zničen sám sebou,
„já“ jsem dva, to, co bych mohl být, a to, co jsem,
a nakonec jeden z nich toho druhého zničí,
„mohl bych být“, je jako vzpínající se kůň,
(„jsem“ vlaje na jeho ohonu)
jako kormidlo, jehož přívěskem je „jsem“,
jako příšera, která zatíná nehty do své oběti,
jako upír, který se usadil na jejím srdci a saje a saje.

Básník zde vyjádřil v několika řádcích celý proces. Mluví o tom, že dokážeme sami sebe sžíravě a trýznivě nenávidět – tak destruktivně, že jsme proti této nenávisti bezmocní a můžeme se i psychicky zničit. A dodává, že se nenávidíme ne proto, že bychom byli bezcenní, ale protože nás něco nutí, abychom
přesáhli sami sebe. Nenávist, uvádí Morgenstern, má svůj původ v rozporu mezi tím, co bych, a tím, co jsem. Jedná se zde nejen o pouhé rozpolcení, ale o krutou a vražednou bitvu.

Síla a urputnost sebenenávisti je ohromující i pro analytika, který je obeznámen se způsobem, jakým funguje. Snažíme-li se určit její hloubku, musíme prozkoumat rozlícené pyšné já, jež se cítí být ponižováno a omezováno každým krokem, který skutečné já podnikne. Musíme vzít také v úvahu naprostou impotentnost tohoto hněvu. Jakkoli se neurotik pokouší pohlížet na sebe sama jako na dvě oddělené časti, je kvůli získávání slávy na existenci svého skutečného já závislý. Kdyby nenáviděné já zabil, musel by zároveň zabít i zbožštělé já, jak to udělal Dorian Gray, když rozbil na kousky obraz vyjadřující jeho pokoření. Na druhou stranu neurotikovi jeho závislost zpravidla zabrání v sebevraždě. Kdyby nebylo této závislosti, byla by sebevražda logickým vyústěním sebenenávisti. Ve skutečnosti se sebevražda vyskytuje relativně zřídka a jako důsledek mnoha faktorů, přičemž sebenenávist je pouze jedním z nich. Na druhou stranu však činí samotná závislost sebenenávist ještě krutější a nemilosrdnější, jak tomu bývá vždy při výskytu bezmocného vzteku.

Sebenenávist však není pouhým následkem sebeoslavování, ale slouží též k jeho udržovaní. Přesněji, slouží honbě za realizací idealizovaného já a snaze dosáhnou plné integrace na této exaltované úrovni pomocí eliminace prvků působících konflikty. Samotné odsuzování nedostatků potvrzuje božské normy, se kterými se člověk identifikuje. Během analýzy můžeme tuto sebenenávist pozorovat. Objevíme-li pacientovu sebenenávist, očekáváme někdy naivně, že bude dychtit, aby se jí zbavil. Někdy se takováto zdravá skutečně vyskytne. Častěji je však pacientova reakce nejednotná. Nedokáže nevidět hrozné břemeno a nebezpečí sebenenávisti, ale ještě nebezpečnější mu mnohdy připadá se proti svému jhu bouřit. Rozumnými slovy někdy obhajuje oprávněnost svých vysokých měřítek a poukazuje na nebezpečí, že kdyby byl k sobě tolerantnější, mohl by se z něho stát laxní člověk. Nebo pozvolna vyjádří přesvědčení, že si své opovržení plně zaslouží, což svědčí o tom, že není dosud schopen akceptovat sebe sama jinak než souvislosti se svými přemrštěnými normami.

Třetího faktoru, který činí ze sebenenávisti tak a nemilosrdnou sílu, jsme se již dotkli. Je to odcizení od sebe samého. Jednodušeji řečeno:neurotik nemá žádné vlastní pocity. Aby pacientovo poznání, že ubíjí sám sebe,vůbec mohlo nastartovat konstruktivní proces, je třeba, aby nejdříve pocítil soucit se svým trpícím já, zakusil své utrpení. Aby ho poznání, že sám sebe frustruje, vůbec zneklidnilo či ho začalo zajímat,musí se nejdříve alespoň zčásti přihlásit k existenci svých vlastních přání.
A co uvědomění si sebenenávisti? To, co je vyjádřeno v Hamletovi, Richardu III. nebo v básních, které zde citovala, se neomezuje pouze na básníkovu jasnozřivou znalost utrpení lidských duší. V delších nebo kratších obdobích zakouší sebenenávist nebo sebepohrdání mnoho lidí. Někdy mají záblesky pocitů jako: „Nenávidím se“ nebo „Pohrdám sebou“. Někdy mají na sebe zlost. Takto ostré prožitky sebenenávisti se však vyskytují pouze v časech nepohody a jsou zapomenuty,jakmile stres pomine. Lidé si zpravidla nekladou otázku, zda jsou tyto pocity – či myšlenky – něčím více než jen dočasnou reakcí na „neúspěch“ a „hloupost“, na pocit ublížení, nebo jestli svědčí o psychické poruše. Proto si člověk zkázonosné a vytrvalé působení sebenenávisti neuvědomuje.

Škála možností, jak se druh sebenenávisti vyjádřený sebeobviňováním projevuje ve vědomí, je příliš široká, než aby bylo možno ji obecně vymezit. Neurotici, kteří se obalili slupkou licoměrnosti, umlčeli veškeré sebeobviňování natolik, že do vědomí nic neproniká. Opačným typem jsou sebezapírající typy, které upřímně vyjadřují výčitky svědomí a pocity viny nebo tyto pocity dávají najevo svým okatě omluvným a defenzivním chováním. Individuální rozdíly v uvědomování si pocitů jsou velmi důležité. Později se budeme zabývat tím, co tyto rozdíly znamenají a jak vznikají. Neznamená to však, že sebezapírající typy si sebenenávist uvědomují. Protože ti neurotici, kteří si své výčitky svědomí uvědomují, si neuvědomují ani jejich intenzitu, ani jejich destruktivní charakter. Neuvědomují si ani jejich do oči bijící marnost a mají sklon považovat je za potvrzení vlastní vysoké morální citlivosti. Nezpochybňují jejich opodstatněnost, a ve skutečnosti ani nemohou, protože posuzují sami sebe z hlediska božské dokonalosti.

Téměř všichni neurotici si však uvědomují důsledky sebenenávisti: pocit viny, méněcennosti, utrpení. Přesto si ani v nejmenším neuvědomují, že si tyto bolestné pocity a nelichotivé hodnocení vytvářejí sami. I ten poslední kousek uvědomování si této skutečnosti, který jim zbyl, může být zastřen neurotickou pýchou. Namísto aby trpěli ničivými pocity, pyšní se svou nesobeckostí… asketismem… sebeobětavostí… plněním povinností – což jsou pojmy, které někdy zakrývají množství hříchů spáchaných na sobě samém.

…

vyňato z knihy Neuróza a lidský růst, za námět děkujeme Vandě Kuběnové, za laskavé přepsání textu sestře Robertě

Tento příspěvek byl publikován dne 26. 10. 2007 (Pátek) v 7.44 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .