Ježíšova prosba
Karl Rahner
Dovolme, aby v nás hlasitě zazněl obsah Ježíšovy prosby. Ježíš zápasí o to, aby ho minul kalich jeho oběti. Tak se mohlí on, kterého to vlastně „táhlo“ do Jeruzaléma právě za tím účelem.
Tentýž kalich, před kterým se teď hroutí, uchopil už při poslední večeři a podal jej jako předzvěst Oběti svým učedníkům: Toto je kalich mé krve, nové a věčné smlouvy, smlouvy smíření a spásy… Po celý život toužil po své „hodině“. Emfatické slovo o této hodině se táhne celým evangeliem sv. Jana. Teď kráčí k Bohu a přímo křičí úzkostí, aby tato hodina na něho nepřišla. Třikrát prosí o totéž. Třikrát zdánlivě kapitoluje pře úkolem, pro který přišel a který je rozhodujícím cílem jeho života. Ospalé mlčení jeho učedníků ho bezradně mate. Útěcha anděla, která ho má posílit, mu zůstává cizí. Na této agonii na Olivetské hoře je zvláštní, ano hrozné to, že vtělený Boží Syn, který mohl říci: „Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného“ (J 8,29) a „Já a otec jsme jedno“ (J 10,30), má tohoto Boha jakoby jen zprostředkovaně a v tomto vlastnictví Boha se zdá být od něho ještě více vzdálen. I jeho výkřik oddanosti zůstává přes posilu andělovu vlastně přece jen nezodpovězen. Prosba, aby ho kalich minul, zaniká v Otcově mlčení. Aniž by se co změnilo, začíná Ježíš znovu. Z jeho vyprázdněného, už mrtvého srdce, vytéká síla k novému vzmachu na kříži. Je to tak, jako by mrtvý ožil. „Vstaňte, pojďme!“ (Mt 26,46)
Na otázku, jak je to možné, můžeme říci, že se tu otvírá první a poslední pravda věcí: totální, konečné a nade vše slibné odevzdání se Bohu. Na Synu člověka se ukazuje, že tvor, který se smrtí dostává k Bohu, začíná vlastně teprve žít; že tam, kde my jsme v koncích, tam se začíná vítězně uplatňovat Boží síla, „vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2Kor 12,9). V naší slabosti, kterou musíme vypít až do dna, protože ji Bůh z nás sňal a poněvadž jeho milost do nás nepřichází jako měřitelná síla. Ve vzpomínce na Ježíšovu agonii na Olivetské hoře bychom si mohli a měli všimnout podivuhodné vlastnosti Boží milosti, která v nás totiž neukazuje svou moc v protestanském smyslu „simul justus et peccator“, nýbrž s naléhavou opravdovostí v naší bezmocnosti je Boží silou, která přináší tuto milost našim srdcím. Takže ji máme, a přeci ji neokoušíme, ona v nás působí, a přece nás ještě neprojasňuje a nepřináší nám oslavení.
Vůbec nemusíme být statečnější než Ježíš na Olivetské hoře. Způsobem, kterým Bůh každému určí, bude musit každý z nás vyprázdnit kalich bezmocnosti, ubohosti a zbabělosti snad až do dna. Avšak právě tak a ne jinak máme následovat Krista.
Tento příspěvek byl publikován
dne 5. 4. 2012 (Čtvrtek) v 13.54 v rubrice Doporučená četba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
