Obavy
Anselm Grün
…Nejčastěji se setkávám s fenoménem existenčního strachu.
Mnozí z nás reagují na hrozbu ztráty existenčního zajištění určitou pasivní strategií. Potlačují svůj strach o zajištění života a prohlašují, že zase bude lépe. V šuplíku se jim tak hromadí neotevřená korespondence s účty a upomínkami. Jenže potlačování nedokáže nikoho trvale zbavit existenčního strachu. Ten člověka sužuje dále. Dotyčný se začíná obtížným situacím podrobovat, cítí se uštvaný a zničený. Proto je lepší vyvinout aktivní strategii: Podívat se strachu vědomě do očí a zareagovat na něj. Nejprve to ovšem znamená udělat krok stranou, získat od strachu odstup, analyzovat vlastní obtížnou situaci a začít pátrat po budoucím řešení.
Při hovoru s manažery a manažerkami se opakovaně setkávám s dalším druhem strachu, jímž je strach ze ztráty sebekontroly. Vedoucí pracovníci sami sobě vštěpují, že se musí za všech okolností ovládat. Snaží se kontrolovat své emoce. Bylo by přece přímo trapné, kdyby je v rámci nějaké diskuse neudrželi na uzdě. Navenek chtějí vždycky působit sebejistě, jak se dnes říká, „cool“. Nikdo by neměl vytušit jejich slabiny. Strach ze ztráty kontroly se ovšem může vztahovat i na jejich vztahy uvnitř firmy nebo oddělení. Proto chtějí za všech okolností vždycky vědět všechno, co se právě na jejich pracovním úseku děje. Jakmile začnou někteří jejich spolupracovníci vyjadřovat svou nespokojenost, okamžitě mají dojem, že se jim situace vymyká z rukou. Všechno by se mohlo zvrtnout. Okamžitě propadají strachu, že by mohli ztratit vládu nad událostmi a že by se všechno mohlo zhroutit.
Jak zacházím se strachem? Nesmím jej potlačovat, ale na druhé straně mu také nesmím příliš popřát sluchu. Jinak mě zcela ovládne. První krok, který bych měl podniknout, je přiznat si jej a přijmout jej jako součást vlastní existence. Setkávám se s manažery, kteří se domnívají, že jsou nemocní, protože je sužuje strach. Domnívají se, že jako vedoucí pracovníci na něj prostě nemají nárok a že ten, kdo trpí strachem, přece nedokáže nikoho správně vést. Jenže podobně myšlenky se brzy odhalí jako nelidské. Strach totiž k člověku patří. Kdyby člověk nikdy neměl strach, neměl by ani správné měřítko k posuzování skutečnosti. Také by bezhlavě investoval a svévolně zacházel se svým časem i silami. Strach má vždycky svůj význam. Měli bychom se naučit vycházet s ním přátelsky. Především bychom však měli přestat pokládat sami sebe za nemocné jen proto, že se něčeho bojíme. Strach má právo na existenci a je dobře, že tu je.
Kdo si strach zakazuje, často propadá panice. Dostává se do bludného kruhu. Má strach, že se bude bát, a tím jej násobí. Naproti tomu dialog s vlastním strachem často už sám sobě způsobí, že se obavy zmenší. Každý přitom dokáže hovořit s vlastním strachem, jako by to byla osoba. Strach pak získá konkrétní tvář, a tím ztrácí svou všudypřítomnou moc. To je druhý krok. Svého strachu bychom se tak například mohli zeptat:
Komu jsi určen?
Koho nebo čeho bych se měl podle tebe bát?
Co všechno by se mohlo stát?
V jakých situacích se objevuješ?
Sílíš, když jsem přetažený a přepracovaný?
Znám tvé příznaky? Dokážu se jim bránit?
Mám strach, že se budu bát?
Třetí krok spočívá v rozpoznání příčin strachu. Mohou být jeho spouštědlem negativní zkušenosti z dětství? Jsou mezi námi lidé, kteří byli v dětství opuštěni. Jakmile jim nyní hrozí nějaká ztráta, jejich někdejší strach se okamžitě přihlásí o slovo a zcela je ovládne. Jindy může jít o falešné životní zásady. Mnouí se bojí, že se znemožní nebo že se dopustí chyby, protože v sobě zakonzervovali zásadu: „Nesmím udělat žádnou chybu, jinak bych za nic nestál. Nesmím se ztrapnit, jinak by se mi vysmáli, pokládali by mě za blázna a za nemocného.“ Zkusme tedy vyslovit tyto zásady nahlas sami před sebou, a už při vyslovování si začneme uvědomovat, že nejsou pravdivé – pak je také dokážeme opustit.
Čtvrtým krokem při zvládání strachu, je přiznat sám před sebou, čeho se vlastně bojím. Přitom si ve fantazii vylíčím, co všechno by se stalo, kdyby skutečně došlo k události, která mi nahání strach. Například udělám chybu. Shodím se: Přeřeknu se. Ztratím nit hovoru. Pak se začnu ptát: A je to skutečně tak hrozné? Co by se vlastně mohlo stát? Možná mě šéf pokárá. Ale závisí na tom skutečně celá moje existence? Co je pro mě určující? Co si o mně myslí ostatní lidé? Co si o mně myslí Bůh?
Někdo jiný zase může trpět strachem z toho, že bude na schůzi nejistý, že se začne potit a že se mu budou třást ruce. Spotřebuje spoustu energie na to, aby zvládl pocení a třes. Ale v okamžiku, kdy tyto věci sám sobě dovolí, se jich přestane bát. Člověk se přece může zpotit. Každý z nás má pocity a smí je projevit. Smí prozradit vlastní nejistotu.Připustit si strach však není žádný laciný trik. V jeho základu totiž spočívá jiný, pravdivější obraz vlastního já.Už nejde o nějaký nelidský ideál, který si člověk pro sebe vybájí, ale o obraz lidské bytosti, která smí být taková, jaká je, a která je dobrá i tehdy, když projeví své slabosti.
Pátým krokem při zacházení se strachem je domyslet jej až do konce. Přiznám si: „Ano, bojím se, že zklamu. Bojím se nemoci a smrti.“ Nezastavím se u toho a pokračuji dál. Představím si, že i se všemi svými zklamáními,nemocemi a smrtí spočívám v dobrotivé Boží dlani. Nejde o to, abych se dočista zbavil strachu, ale o to, abych se díky němu dokázal obrátit k Bohu. Jakmile si do důsledku domyslím, čeho se bojím, ukáže se mi nakonec základ mého bytí, tedy to, na čem zakládám svou identitu: zjeví se mi Bůh, který je nejhlubším základem mé existence. Ukáže mi, co je v mém životě skutečně nosné. Proti strachu mi nepomůže žádná zázračná metoda. Stejně tak nepomůžou lidé, kteří se o mně vyjadřují pochvalně, ani ti nemohou být základem a oporou mého života. Ten nejhlubší nosný základ může být jediný – Bůh.
(dokončení příště)
Tento příspěvek byl publikován
dne 10. 6. 2012 (Neděle) v 8.20 v rubrice Doporučená četba, Mezi duší a duchem.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
