Písemka
Sedím ve škole a píše se písemka. Obsahuje více úloh. Součástí testu je ovšem také to, že poznáme, která úloha je tou nejdůležitější. Tu je potřeba vyřešit. Jinak řešení dalších úkolů nemá smysl, za to body nejsou. I kdyby ty druhé úkoly byly vyřešeny správně, není mi to nic platné, když nemám vyřešený ten jeden jediný hlavní úkol. (Mk 8,36)
Nuže, čas běží. Jsou někteří, kteří se zvedají ze židle a jdou odevzdávat.
Čas pokročil. Blíží se konec, ale nemám hodinky, nevím, kdy se bude sbírat. (Mk 13,32-33) Už odevzdali všichni. Učitel stojí kdesi za mnou.
Zůstala jsem ve třídě poslední. Dosud jsme já a několik prvních odevzdávali testy hned, ale u tohoto závěrečného testu je všechno jinak. Nerozumím tomu. Vždycky jsem se poctivě připravovala, nic se neodkládalo až na poslední chvíli, učila jsem se průběžně. Ale u téhle písemky mám dojem, že došlo k záměně, že jsem zde omylem a vůbec do této třídy nepatřím. Všichni už odevzdali, jen já ne. Zjišťuji, že mě hravě předhoní i mnohem mladší žáci. Jak je to možné? (Mk 10,14)
A jak vypadá ten úkol, který je ze všech nejdůležitější? Spočívá v nalezení, nazývám to: nalezení sebe, v nalezení lásky. Ale třeba se ta úloha jmenuje úplně jinak.
Vlastně u mne řešení toho úkolu začalo dávno. Ani nevím přesně, kdy. Snad dokonce už v okamžiku, kdy se začalo ve třídě psát. Byla jsem pečlivá a dala si na té úloze záležet, dávala jsem tomu všechno, ale najednou to bylo, jako by někdo celý můj dosavadní postup a všechny dílčí výsledky toho úkolu přeškrtnul tlustou červenou čárou: „takhle ne, všechno špatně, znovu“. Stalo se to ve chvíli, kdy už podle mého soudu zbývalo jen dosadit výsledek. V té chvíli se inkoust vpil do papíru, písmo zmizelo a zbylo jen ono: „znovu“. (Mt 7,24-27)
Sedím nad poslední a současně první, protože jedinou bodovanou úlohou. Co to znamená: „znovu“? Nenacházím řešení. Cokoli vyzkouším, je opět přeškrtnuto: „znovu, takhle ne“. Už mě nic nenapadá, protože vše, co jsem se naučila, bylo zamítnuto dřív, než jsem písemku stačila vůbec odevzdat učiteli k ohodnocení, a protože všechno ostatní, co jsem vyzkoušela, se nehodilo.
A čas se krátí. A já si tolik přeji mít dobrou známku, vlastně: přeji si mít za jedna, ba dokonce: chci mít jeden z nejlepších výsledků! Je přece logické, že se člověk snaží o to nejlepší. Jak je možné, že když dělám pro uspění u té písemky všechno, tak mi to není k ničemu, a vidím, že jiní, mladší, lidé, kteří se učení nevěnovali tolik jako já, si vedou mnohem lépe?
Napadá mě i jiné věc, totiž: Učitel evidentně nechce, aby někdo v té písemce propadl. Nepřeje si například, abych propadla já. Protože, jak jinak vysvětlit, že učitel mi vlastně napovídá? (Mdr 11,23-24) Sice jen tím, že škrtá vytrvale všechno, o co se pokusím, ale proč mi tedy neporadí? Když všechno kritizuje, musí přece znát správnou odpověď? Anebo mi celou dobu prozrazuje i správné řešení, ovšem jazykem, kterému nerozumím? Třeba se jen bojím porozumět. Může to být třeba něco, co převrátí naruby úplně všechno…
jlm
Tento příspěvek byl publikován
dne 4. 7. 2012 (Středa) v 9.15 v rubrice Úvahy, rozvahy, meditace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
