Karmel Edith Steinové

Anselm Grün

Zacházení s myšlenkami a konkrétní cvičení sice pomáhají k uklidnění vášní a uzdravení duše, ale skutečné zdraví přináší teprve kontemplace. Tak to zakusili mniši, tak to popsal Evagrius Ponticus.

Kontemplace je čistá modlitba, ustavičná modlitba mimo všechny myšlenky a pocity, modlitba jako sjednocení s Bohem. Evagrius neúnavně popisuje modlitbu jako nejkrásnější dar, který Bůh pro nás lidi vytvořil. Důstojnost člověka spočívá v tom, že se v modlitbě může sjednotit s Bohem.

„Může existovat něco lepšího než vroucí vztah k Bohu a život strávený v jeho přítomnosti? Modlitba, která již není ničím rozptylována, je to největší, čeho může člověk dosáhnout.“

V modlitbě se má člověk nejdříve osvobodit od svých vášní, především od zloby a starostí. Pak má ale za sebou nechat i zbožné myšlenky. Nemá přemýšlet o Bohu, ale sjednotit se s ním. O těchto věcech Evagrius neúnavně psal:

 „Jestliže se někdo osvobodil od rušivých vášní, pak to ještě neznamená, že se skutečně umí modlit. Ať má třeba sebečistší myšlenky, nechá-li se svést k tomu, že o nich přemýšlí, je od Boha velice vzdálený.“

 „Duch svatý se často smilovává nad naší slabostí a přichází k nám, přestože ho nejsme hodni. Navštíví nás, zatímco se z lásky k pravdě k němu modlíme, naplní nás a pomůže nám zbavit se všech úvah a myšlenek, které nás zaměstnávají, a vede nás k duchovní modlitbě.“

 „Když se opravdově modlíš, naplní tě hluboký pocit důvěry. Andělé tě budou provázet a budou ti odhalovat smysl veškerého stvoření.“

 „Modlitba je čin, který odpovídá důstojnosti Ducha, nebo ještě lépe, odpovídá jeho vznešenému a prapůvodnímu působení.“

 Podle Evagria dospíváme kontemplací do stavu nejhlubšího klidu. Objevujeme v sobě prostor nejhlubšího mlčení. Tam v nás bydlí sám Bůh. Evagrius toto místo klidu v nás nazývá „Boží místo“ nebo „pokojné patření“. Vjednom listu příteli píše:

 „Když intelekt díky Boží milosti těmto vášním unikne a odmítne v sobě člověka starého, jeho vlastní stav ve chvíli modlitby se mu jeví jako safír nebo v barvě nebe, což Písmo nazývá místem Božím, které naši předkové viděli na hoře Sinaj. Toto místo se také nazývá pokojné patření, ve kterém člověk v sobě zakouší klid a mír vznešenější nad jakékoliv chápání a v nějmž naše skrdce pookřívá. Do čistého srdce se totiž vtiskuje jiné nebe, jehož zář a místo jsou duchovní, v němž – jak je to podivuhodné – kontemplujeme porozumění všeho, co je. I svatí andělé se shromáždí kolem těch, kteří jsou toho hodní.“

 V modlitbě vidí člověk vlastní světlo, spatřuje dokonce svou vlastní přirozenost, která je zcela světlem, která má podíl na Božím světle. Na tomto místě Božím, na místě pokoje v nitru duše, je úplný pokoj, zde bydlí sám Bůh. A tam je vše zdravé. Tam se v Boží lásce hojí všechny rány, které nám život uštědřil. Tam ustoupí všechny myšlenky na lidi, kteří nás zranili. Sem nemá žádná z našich vášní přístup, zde nás také nemohou dostihnout lidé se svými názory a soudy. Zde jsme se sjednotili s Bohem. Tam se ponoříme do jeho světla, do jeho lásky. To je cíl duchovní cesty.

z knihy A. Grüna Nebe začíná v tobě. Zvon 1997, vybrala a překlad upravila sd

Tento příspěvek byl publikován dne 25. 9. 2012 (Úterý) v 16.16 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .