Karmel Edith Steinové

Teologie jako důstojnost lidského slova

Giuseppe Laiti

„Mluvit o Bohu, jak si to žádá naše náboženství, nepřísluší všem.“
Tento výrok, jímž počíná pět teologických diskursů Řehoře Naziánského, nemá být argumentem pro elitářské pojetí teologie. Chce prostě připomenout jedinečnost situace, ve které se ocitáme, když máme mluvit o Bohu. Jak můžeme sdělit něco o Bohu? Jak mohou naše slova unést téma, které se nám tak velmi vymyká? A co sděluje o nás, o naší řeči, ona nemohoucnost a přitom potřeba mluvit o Bohu?

Řehořovo tázání bylo velmi aktuální v kontextu trinitární diskuse, která poznamenala celé 4. století, tedy v době, kdy se teologická reflexe odvážila nejzazších sdělení o Bohu naznačením jeho fyziognomie – formulací, která se později dostala do všech katechismů: „jedna přirozenost ve třech osobách.“ Na jedné straně tu byli ti, kteří považovali za nutné zachovat určitý teologický odstup: nelze se odklonit od slov Písma, jen ona jsou vhodná k náležité řeči o Bohu, neboť inspirovaná svatým Duchem. Na druhé straně i přiznaný nárok kultury: lidské slovo je schopno zachytit podstatu věcí. Neboť když náš rozum řádně pracuje, umí odlišit podstatu věci, naše slova jsou schopna definovat. Je tedy možné i hledat slovo, které by vyjadřovalo podstatu Boha.
Ze tří kappadockých protagonistů zpracování nauky a formulace o Trojici, jež byla poté přijata za měřítko ortodoxnosti, je to Řehoř Naziánský, na západě nejméně známý a nejméně překládaný, který se nejvíce zabýval otázkou teologického jazyka a učinil z ní pro sebe celoživotní vášeň. Jako křesťan, mnich, biskup vkládal svou energii do hledání způsobu, jak může být lidské slovo adekvátně ozvukem Slova Božího. Toto hledání poznamenalo jeho život natolik, že mu východní tradice připsala titul „teolog“: člověk utvářený Božím Slovem a pro něj. „Mé slovo je ve službě Slovu,“ vyznává. Typologie jeho spisů – jedná se ne o traktáty, nýbrž o řeči (45), listy (249) a básně (přes 17 000 veršů!) – vypovídá o Řehořově vášni pro slovo, pro jeho tvar, který je schopen vyjádřit Boží slovo jako odpověď na otázky dané kultury, v přátelském dialogu, ve svobodném rozletu inspirace, v úsilí nechat vyniknout oné nedosažitelné kráse. Nejde o hledání techniky, ale o cestu, o takový způsob, jak žít a uvažovat, který Božímu slovu dovolí přebývat v lidských slovech a našim lidským slovům otevřít se slovu Božímu. Můžeme naznačit jeho tři aspekty:

1. Slovem se člověk podobá Bohu
Schopnost mluvit, být logikos, je pro Řehoře podivuhodná. Slovo skutečně vypovídá o bytosti, která se může svobodně vyjadřovat, sdílet dobro (jehož je nositelem) jinému člověku, a to svobodně, tudíž bez nátlaku. Skrze slovo je člověk Božím obrazem, je trvale obdařen Věčným Slovem, Synem, který Boha vyjadřuje plně. Dar řeči je ozvukem Božího slova v člověku. Obracet se na druhé prostřednictvím slova, bez uchylování se k násilí a bez zakrývání je typickým výrazem vztahu, v němž je prostor pro dar a svobodu. Mluvením člověk nejen poukazuje na věci, ale vystavuje se, vybízen tím, co ho oslovuje. Slovo tak otvírá přístup ke skutečnosti člověka a skutečnosti, která ho oslovila a dala se mu k dispozici. Zde je důstojnost slova, která nemá být znicotněna pouhým žvaněním, prázdným mluvením, což se přihází vždy, když mluvíme bez úcty vůči danému tématu, bez úsilí o nastolení souladu s tím, o čem se pojednává. Proti tomuto znehodnocení řeči Řehoř doporučuje jako lék půst od slova, mlčení, abychom se naučili rozmlouvat: „právě tak jako oděv a způsob života i chůze mají svou důstojnost, má ji i řeč a mlčení.“ (Řeč 27,5; 32, 20).

2. Duch uvádí naše slovo v soulad se slovem Božím
Ač schopností mluvit se člověk podobá Bohu, který má odevždy a provždy s sebou své dokonalé slovo, vždy tu zůstává ona nekonečná distance. Pouze dvojí vyslání Syna a Ducha umožňuje ji překročit. Týž Duch, který v Marii uskutečnil tajemství vtělení Božího slova, způsobuje, že Boží slovo na sebe přijímá tělo naší lidské řeči:
„Kdo nevěří, že svatá Marie je Boží rodičkou, je oddělen od božství. Kdo nevěří /…/, že Logos v ní byl tvarován současně božsky i lidsky – božsky, neboť bez účasti muže, lidsky, neboť podle zákonů zrození – je právě tak bezvěrcem.“ (Kledoniovi, list I,16)

Hlasatelem Slova, teologem, je ten, kdo umožní Duchu, aby v něm harmonicky vyladil jeho vyjadřovací schopnosti. Vyplatí se nechat v nás slovo uležet „jako sladké víno, které kvasí v uzavřeném sudu,“ dokud si nás slovo neztvární (srv. Zpěv II, 11, 847-50; PG 37, 1087). Oddělit vlastní řeč od Slova znamená učinit z ní šálivou a zavádějící hru: „velké tajemství našeho náboženství ohrožuje omezení na pouhou řemeslnou dovednost. Je dobré zaujmout postoj učednictví mysli, srdce a slova, a vystavit se tak harmonizujícímu působení Ducha, až se naše schopnost mluvit stane „hymnopolos kythare – citerou, která opěvuje Boha“ (Zpěvy II, 1, 38; PG 37, 1329). Takto nahlížena se teologova zkušenost podobá zkušenosti proroka či básníka. Jako prorokům je mu svěřeno slovo, jako v básníkovi v něm slovo přichází k podobě. Řehoř by dodal, že jde o slovo přátelského vztahu – nezištné. Chuť Slova, které nás navštívilo a dalo tvar našemu mluvení – toto je vlastní zkušenost teologa a nikoliv vlastnictví slova.

3. „Mluvit o Bohu něco stojí“
Nelze mluvit o Bohu aniž bychom se stali posluchači jeho dokonalého Slova, jímž je Syn, který se stal člověkem, a aniž bychom se Jeho Duchem, který Slovo přenáší až k nám, do nás, nechali naladit na stejnou vlnovou délku. Moci být ozvěnou této plnosti Slova – v tom spočívá nejvyšší důstojnost a funkčnost naší řeči. Tak totiž může promlouvat o bohatství, které je nám k dispozici, a stavět na něm náš život. Jsme stále vystaveni riziku alogos praxis, životního stylu beze smyslu, a také riziku logos apraktos – prázdného mluvení, které není schopno nabídnout pozitivní životní orientaci (srv. Řeč 9,2; PG 35, 821AB; 2, 56; PG 35 468A). V tom právě spočívá křesťanská novost: Bůh se sděluje, neboť v něm je dokonalé sdílení: jinakosti Otce, Syna a Ducha svatého, v jednotě jejich dokonalého společenství. Přijmout toto bohatství života obsažené v Ježíšově lidství, nechat se v tichém působení Ducha a v žitém bratrském společenství obdarovat tvarem, a kdykoliv je o to požádán poukázat na toto bohatství vhodnou formou, to je službou teologa, důstojností lidské řeči a její nejvyšší sdělovací hodnotou.
Mluvit korektně o Bohu vyžaduje maximální nasazení, neboť jde o výchozí skutečnost, nevyčerpatelnou a nepřekročitelnou, jde v ní o Otce, který se nám sděluje v lidství svého Slova a v daru svého Ducha. Toto sdělení je tu pro všechny, ale ne všichni ho mohou vždy a jakkoli sdělovat: „je třeba, aby se jazyk naučil rozlišovat, co je a co není nutné říct, aby si uměl cenit naprostého mlčení a nemluvil než s mírou“ (Zpěvy II, 1, 34; PG 37, 1316A). Slovo jako tvar hlasu vypovídá o fyziognomii existence, o její podobě očištěné a vyladěné Božím Slovem. Jen jako přijetí Boha, který se dává k dispozici, ve Slově a Duchu, je schopno sdělit to, co člověka nejvíce obohacuje, splnit svou funkci slova. Slovo Boha dodává nejvyšší důstojnost naší lidské řeči: je řečí prorockou, poetickou a přátelskou. Řehoř z Naziánsu v ní nalezl své povolání:

„Jsem služebník Slova, hlásím se ke službě Slovu. Kéž bych se mu nikdy vědomě nevzdálil. To je povolání, kterého si cením a které mě těší; přináší mi víc radosti než všechno to ostatní dohromady, v čem obyčejný člověk nachází potěšení. (Řeč 6,5).

„Zanechal jsem vše těm, kdo o to, stojí, bohatství, vznešenost, slávu, moc /…/, jen ke Slovu se cítím poután“ (Řeč 6,5).

Ne náhodou mu východní tradice říká Řehoř Teolog.

(z it. přel. sd)

Giuseppe Laiti přednáší patrologii na teologické fakultě ve Veroně (Itálie)

Tento příspěvek byl publikován dne 22. 2. 2007 (Čtvrtek) v 10.37 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .