O trojím způsobu mlčení
Francisco Osuna
Při kontemplativní modlitbě existují tři způsoby mlčení, pokud vynecháme ty méně důležité. První způsob zakusíme, jestliže v nás ustanou všechny myšlenky, představy a obrazy viditelné skutečnosti a duše mlčí vzhledem ke stvořeným věcem, tak jak si to přál Job, když řekl: „Kéž bych nyní tiše ležel a spal. Ve snu bych odpočívat s králi a panovníky země, kteří si vybudovali poustevny.“
Vzhledem k časným věcem se ponoříme do spánku, jak praví Řehoř Veliký, jestliže se stáhneme do úkrytu své duše, abychom se dívali na Stvořitele. Svatí, kteří jsou tu nazváni králi panovníky, si vybudovali takové poustevny, když jejich srdce už se nezneklidňovalo světskými a neuspořádanými tužbami. Pevnou rukou svatého rozjímání vzdalují od lůžka svého srdce všechny nedovolené tužby tím, že pohrdají vším pomíjejícím a nevhodným hloubáním o tom. Jsou už zaměřeni jen na věci věčné, nelpí na pozemských a těší se velikému klidu duše.
Druhý způsob mlčení se podobá onomu duchovnímu odpočinku, při němž se Marie posadila u nohou Páně a řekla (se žalmistou): „Chci slyšet, co můj Bůh a Pán ve mně mluví.“ Jí platila slova Páně: „Slyš, má dcero, popatř na mne a nakloň ke mně svůj sluch a zapomeň na svůj národ a na dům svého otce.“
Tento druhý způsob mlčení lze dobře srovnat a nasloucháním, protože naslouchající nemlčí jen sám, ale chce, aby v něm mlčelo všechno, neboť jen tak se může zcela věnovat Tomu, jenž k němu mluví; zvláště, když neví, kde se On nachází, jak je tomu i při druhém způsobu mlčení. Neboť tak je nám to řečeno v evangeliu, že slyšíme hlas Boží, jeho domluvu, ale nevíme ani odkud přichází, ani kam směřuje, pročež máme být velice tiší a pozorní.
Tak tedy máme dva způsoby mlčení: jeden, jestliže nám v hlavě přestanou kroužit myšlenky a představy… druhý, když na sebe zcela zapomeneme a přimkneme úplně celé své nitro k Bohu samotnému.
Při prvním mlčení v nás utichnou věci. Při druhém zmlkneme sami v hlubokém klidu a otevřeme se Bohu v pokorném a upřímném odevzdání se. To je znázorněno svatými okřídlenými bytostmi Ezechiela, o nichž praví se: „Stály tiše a skláněly perutě, jakoby vnímaly hlas z oblohy nad svými hlavami.“ Tento hlas je, jak jsme již řekli, Boží oslovování, které přijímá sluch naší duše jedině prostřednictvím vnímané přítomnosti Boha. Proto sděluje Elífaz (v knize Job), že mu bylo skryté slovo tajně a mlčky svěřeno, a že je vnímal jen jako stopu jemného šepotu. Tento hlas oslovení vzniká nad oblohou, v nejvyšší části našeho ducha, který se spojuje s Bohem bezprostředně. Okřídlené svaté bytosti znamenají kontemplativní duše, a říká se, že stojí tiše, protože když zazní v duši tento hlas, vzchopí se k velikým věcem a sjednotí se v Bohu, jak se to stalo apoštolům, když viděli Pána stoupat do nebe. Vždyť i Ezechielovi bylo řečeno, aby se postavil na své nohy, protože s ním mluví Bůh.
Tento postoj před Bohem je mlčenlivé klanění, v němž jsme zcela závislí na Bohu …
Tento příspěvek byl publikován
dne 10. 1. 2008 (Čtvrtek) v 8.45 v rubrice Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
