Karmel Edith Steinové

Kathrin Horneyová

(pokračování) V souvislosti s vizáží a zjevem se setkáváme s celou řadou pocitů, počínaje pocitem, že člověk není přitažlivý, a konče tím, že si člověk připadá odporný. Je na první pohled zarážející, že s touto tendencí se setkáváme u žen, které jsou mimořádně atraktivní. Nesmíme však zapomínat, že důležitá nejsou objektivní fakta nebo názory druhých, ale rozpor mezi idealizovaným sebe obrazem a skutečným já. I když je žena všeobecně považována za krasavici, přesto není absolutní krasavice- která nikdy neexistovat nebude. A tak se zaměří na své nedostatky – na jizvu, na to, že nemá dostatečně štíhlá zápěstí, nevlní se jí přirozeně vlasy – a zpochybní tak svou krásu, někdy do té míry, že nenávidí pohled do zrcadla. Snadno v ní vznikne pocit, že je odporná, třeba proto, že si od ní někdo v kině odsedl.

V závislosti na dalších faktorech působících v osobnosti může vést pohrdavý postoj ke vzhledu buď k přehnané snaze o neutralizaci intenzivních výčitek, nebo k postoji „mně je to jedno“. V prvním případě věnuje žena mimořádnou péči, čas a peníze vlasům, pleti, oblečení, kloboukům atd. Je-li pohrdání zaměřeno na jednotlivé aspekty, jako je nos, poprsí nebo nadváha, může to vést k drastickým „ opatřením“, jako je operace nebo vynucená dieta. V jiném případě brání pýcha ženě, aby se vůbec o svou pokožku, postavu nebo oblečení starala. Žena je někdy tak hluboce přesvědčená, že je ošklivá nebo odporná, že jakýkoli pokus o zlepšení jí připadá směšný.

Výčitky týkající se vzhledu působí ještě silnějším dojmem, když pochopíme, že jsou živeny z hlubších zdrojů. Otázku „Jsem atraktivní?“ nelze oddělit od: „jsem hodná lásky?“. Přicházíme k hlavnímu problému lidské psychiky a budeme ho muset opět ponechat otevřený, protože tímto problémem se budu zabývat v jiném kontextu. Obě otázky jsou úzce propojeny, ne jsou však identické. První z nich znamená: Vypadám dostatečně pěkně, abych vzbuzovala lásku? Druhá z nich znamená: Mám vlastnosti, které mě činí hodnou lásky? Ačkoli i první otázka je důležitá, zejména v mladším věku, druhá z nich jde k samotném mu jádru naší bytosti a závisí na ní štěstí v milostném životě. Vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, mají však co dělat s osobnost je velmi vzdálen od sebe samého, jeho osobnost je pro něho příliš zamlžená, než aby ho zajímala. Zatímco nedostatky ve smyslu přitažlivosti jsou často pro veškeré praktické účely nepodstatné, vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, se skutečně z mnoha důvodů při všech neurózách zhoršují. Je však nanejvýš podivné, že analytik vyslechne množství stížností na první z nich, ale málo nebo žádné na druhé z nich. Není snad tato ukázka důkazem jednoho z mnoha neurotických posunů od důležitého k nedůležitému? Od toho, co vyžaduje naše seberealizace, k povrchnímu pozlátku? Není snad tento proces i souladu se snahou o dosažení osobního kouzla? Mít a rozvíjet vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, neznamená mít osobní kouzlo, ale mít správnou postavu nebo šaty. Z tohoto kontextu je zřejmé, že všechno, co se týká vzhledu, má mimořádný význam. A je pochopitelné, že podceňování sebe sama zaměří neurotik právě na to.

Sebepodceňování v souvislosti s inteligencí a s následným pocitem, že jsem hloupý, koresponduje s hrdostí na všemocnost rozumu. Záleží na celé struktuře, jestli se do popředí v této záležitosti dostane pýcha, nebo pohrdání sebou samým. Ve skutečnosti většinu neuróz doprovázejí poruchy, které vytvářejí opodstatněné důvody, aby byl neurotik nespokojen s fungováním své psychiky. Strach z vlastní agresivity může narušit schopnost kritického myšlení. Celková nechuť angažovat se může člověku ztěžovat vytváření vlastního názoru. Naléhavá potřeba vzbuzovat dojem vševědoucnosti může narušovat schopnost učit se. Celková tendence zamlžovat osobní záležitosti může učinit myšlení méně jasným. Stejně jako jsou lidé slepí k vlastním vnitřním konfliktům, nevidí ani jiné nesrovnalosti. Někdy jsou příliš zaujati slávou, po které touží, než aby se dokázali dostatečně zajímat o to, co vlastně dělají.

Vzpomínám si, že jsem se kdysi domnívala, že takové potíže má cele na svědomí pocit hlouposti. Doufala jsem, že pacientovi pomůžu, když řeknu něco jako: „Vaše inteligence je úplně v pořádku – ale co váš zájem o něco, odvaha, co všechny vaše pracovní schopnosti ?“ Samozřejmě že pracovat se všemi těmito faktory je důležité. Ale pacient nemá zájem osvobodit se natolik, aby mohl svou inteligenci v životě používat. Zajímá ho absolutní inteligence „dokonalého myšlení.“ Nedokázala jsem tehdy rozpoznat sílu sebedevalvačního procesu, jenž někdy nabývá gigantických rozměrů. I lidé, kteří dosahují vysokých intelektuálních výkonů, trvají raději na tom, že jsou hloupí, než aby přiznali své cíle, protože se za každou cenu musí vyhnout nebezpečí zesměšnění. V tichém zoufalství přijmou tento verdikt a odmítají všechny důkazy nebo ujišťování o opaku.

Proces sebeponižování narušuje různou měrou jakoukoli činnost. Účinek se může projevit před, v průběhu nebo po ukončení činnosti. Neurotik, který podléhá pohrdání sebou samým, cítí někdy tak málo odvahy, že si ani nepřipouští, že by mohl vyměnit pneumatiku, naučit se cizí jazyk nebo promluvit na veřejnosti. Nebo dostane před či během veřejného vystoupení strach (trému). Znovu opakuji, že stejně jako v souvislostí se zranitelností jsou i v tomto případě ve hře jak pýcha, tak pohrdání sebou samým, které tyto útlumy a obavy vytvářejí. Abych to shrnula, pohrdání sebou samým a sebe odsuzování mají původ jednak v dilematu způsobeném potřebou absolutní slávy, a jednak v aktivních sebeostouzecích či sebedestruktivních silách.

I když se přes všechny tyto potíže podaří udělat kus práce, kus dobré práce, kterou pacient dobře přijme, sebeponižování tím nekončí. „S takovým množstvím vynaložené práce to dokáže každý.“ Jedna část, které se při klavírním recitálu tak docela nevyvedla, tlačí pacienta jako noční můra: „tentokrát mi to prošlo, ale příště to bude fiasko.“ Jeden neúspěch vyvolává pohrdání sebou samým v celé jeho síle, a to ještě skutečný význam neúspěchu zveličuje.

Dříve než se pustíme do rozboru čtvrtého aspektu sebenenávisti, sebefrustrace, musíme si ji nejdříve vymezit tak, že ji odlišíme od jevu, který vypadá podobně nebo má podobné účinky. Musíme ji v první řadě odlišit od zdravé disciplíny. Člověk, který si svůj život dokáže zorganizovat, se vzdává jistých aktivit a uspokojení. Ale dělá to proto, že důležitější jsou pro něho jiné cíle, a tudíž je třeba dát jim v žebříčku hodnot přednost. Mladý pár si odepírá zábavu, protože raději šetří na vlastní domov. Vědec nebo umělec oddaný své práci omezí společenský život, protože větší význam pro něho má klid a soustředěnost. Taková disciplína předpokládá uznávání časových, energetických a finančních omezení (při neuróze naneštěstí chybí). Předpokládá také, že člověk zná svá opravdová přání a dokáže se kvůli těm důležitým vzdát těch méně důležitých. Pro neurotika je to těžké, protože jeho „přání“ jsou si co do významu rovny. Žádné proto nelze vypustit. Při analytické terapii je zdravá disciplína spíše cílem, ke kterému je záhodno se přiblížit, než skutečností. Nezmiňovala bych se zde o tom, kdybych nevěděla ze zkušenosti, že neurotičtí pacienti mezi dobrovolným odříkáním a frustrací nerozlišují.

Musíme též vzít v úvahu, že pokud je pacient neurotický, je také (přestože si toho nemusí být vědom) frustrovanou bytostí. Jeho nutkavé touhy, konflikty, pseudořešení těchto konfliktu a odcizení od sebe sama mu brání v realizaci vrozených možností. Navíc se často cítí frustrován, protože jeho nároky na neomezenou moc zůstávají nesplněny.

Tyto frustrace – reálné či imaginární – nepocházejí ze záměrné sebefrustrace. Potřeba citu a uznání například implikuje frustraci pravého já, jeho spontánních pocitů. Neurotik si takovou potřebu vytváří, protože přes svou bazální úzkost musí vyjít s druhými. Sebedeprivace, přestože má zásadní význam, je v tomto případě pouze vedlejším produktem celého procesu. Na tomto procesu nás v kontextu sebenenávisti zajímá spíše aktivní sebefrustrace vyvolaná projev výše zmíněné nenávisti. Tyranie „měl bych“ je ve skutečnosti frustrací svobodného výběru. Sebeobviňování a pohrdání sebou samým jsou frustrací sebeúcty. Existují i další aspekty, při kterých ještě více vyniká aktivně frustrující charakter sebenenávisti. Jsou to tabu uvalená na potěšení a dále ničení nadějí a aspirací.

Tabu týkající se požitků ničí ryzí charakter jakýkoli přání nebo činností, které jsou v našem vlastním zájmu a obohacují náš život. Čím více si pacient postupně celkově uvědomuje sebe sama, tím jasněji tato vnitřní tabu rozpoznává. Chce jet na výlet a vnitřní hlas mu říká: „Nezasloužíš si to“. Nebo v jiné situaci: „Nemáš právo odpočívat, jít do kina, koupit si nové šaty.“ Anebo ještě obecněji: „Dobré věci nejsou pro tebe.“ Chce analyzovat svou podrážděnost, má podezření, že je iracionální, a cítí, „jako by železná ruka zavírala těžké dveře“. Unavuje ho to a upouští od analytické práce, o které ví, že by mu mohla pomoci. Někdy vede o problému vnitřní dialog. Poté, co celý den namáhavě pracoval, je unavený a chce si odpočinout, mu vnitřní hlas říká: „Jsi prostě líný.“ Ne jsem opravdu unavený“. „Ale ne, to je prostě pohodlnost, takhle se nikdy nikam nedostaneš.“ Po takových tahanicích si buďto s pocitem viny odpočine, nebo se přinutí pracovat dál – a ani z jednoho nemá žádný užitek.

Ve snech se často objevuje, jak člověk sám sebe doslova utlačuje, když jde o dosažení potěšení. Jedné ženě zdálo, že je v zahradě plné vábivých plodů. Jakmile si však nějaký chtěla utrhnout nebo se jí ho utrhnout podařilo, někdo jí ho vyrazil z ruky. Nebo se snící pokouší zoufale otevřít těžké dveře, ale nestačí na to. Nebo běží na vlak, ale ten mu právě ujel. Chce políbit dívku, ale dívka zmizí a on slyší krutý smích.

Zákaz potěšení se může skrývat za sociální cítění: Protože někteří lidé žijí v chatrčích, neměl bych mít hezký byt… Protože někteří lidé hladoví, neměl bych utrácet za jídlo… V těchto případech je samozřejmě nutné prozkoumat, jestli takové námitky pocházejí skutečně z čistých hlubokých pocitů sociální zodpovědnosti, nebo jestli jsou pouze zástěrkou tabu týkajících se potěšení. Celý problém často vyjasní a falešnou svatozář odhalí jednoduchá otázka: Opravdu byste za peníze, které neutratíte za sebe, posílal do Evropy balíky?

Na přítomnost takových tabu můžeme též usuzovat z následných útlumů. Jisté typy lidí se například dokáží z věcí těšit pouze tehdy, když je sdílí s ostatními. Je pravdou, že pro mnoho lidí je sdílená radost dvojnásobná radost. Mnozí neurotici však někdy nutkavě naléhají na ostatní, aby s nimi kupříkladu poslouchali desku, ať už o to druzí stojí nebo ne, protože jsou zcela neschopní se z čehokoli těšit, když jsou sami. Jiní si někdy dělají takové výčitky, že za sebe utrácejí, že ani oni sami nejsou schopni si to nějak rozumně vysvětlit. Nejvíce to bije do očí tehdy, když zároveň okázalým způsobem štědře přispívají na věci zvyšující jejich prestiž, jako jsou charitativní dary, stranické příspěvky, nákup starožitností, které jim nic neříkají. Chovají se, jako by byli ovládáni zákonem, který jim dovoluje otročit slávě, ale zakazuje jim cokoli, co by „pouze“ přispívalo k jejich vlastnímu pohodlí, štěstí nebo růstu.

Stejně jako v případě ostatních tabu je i zde pokutou za porušení těchto zákonu úzkost nebo její obdoba. Pacientka, která si připravila dobrou snídani, namísto aby do sebe jen v rychlosti hodila ranní kávu, byla ohromena, když jsem jí dala jasně najevo, že je to dobře znamení. Pacientka očekávala, že jí obviním ze „sobeckosti“. Výměna bytu za lepší, přestože je ve všech směrech opodstatněná, může vyvolat celou řadu obav. Poté, co se neurotik dobře bavil na večírku, jej může zachvátit panika. Někdy se při takové příležitosti ozve vnitřní hlas: „Za to zaplatíš“. Pacientka která si kupovala nový nábytek, se přistihla, jak si říká: „toho se nedožiješ, aby sis ten nábytek užila,“ což v jejím případě znamenalo, že se v tě chvíli ozval její strach z rakoviny, který čas od času pociťovala.

Zmaření nadějí lze jasně pozorovat při analýze. Slovo „nikdy“ se vší svou hrozivou finalitou stále vrací. Přes skutečné zlepšení bude hlas našeptávat: „Nikdy se nepřeneseš přes svou závislost nebo paniku, nikdy se neosvobodíš.“ Pacientovou reakcí může být strach a někdy freneticky žádá, aby byl znovu ujišťován, že se může vyléčit atd. Přestože si pacient leckdy nedokáže zastírat, že došlo ke zlepšení, namítá: „Ano, analýza mi až dosud pomáhala, ale dále už mi pomáhat nemůže, tak co z toho?“ Je-li zmaření nadějí vše prostupující, výsledkem je pocit zániku. Člověk si takové chvíli někdy vzpomene na Dantovo Peklo s motem na začátku: „Vzdej se vší naděje, kdo sem vstupuješ.“ Reakce na nepopiratelný pokrok se vyskytuje tak často, že je možno ji předvídat. Pacient se cítí lépe, dokázal zapomenout na svou fobii, nahlédl důležité souvislosti, které mu ukazují cestu ke svobodě – a pak se vrací, hluboce znejistěný a depresivní. U jiného pacienta, který se z nějakých důvodů rozhodl vzdát života, se objeví těžká panika a on balancuje nad propastí sebevraždy, kdykoli v sobě objeví nějaký klad. Je –li nevědomé rozhodnutí zařídit to tak, aby na tom byl špatně, zatlačeno hodně hluboko, může pacient sarkastickými poznámkami odmítat jakékoli uklidňování. V některých případech můžeme sledovat, jak celý proces směřuje k recidivě. Protože pacient nahlédl vhodnost nějakého postoje – jako například vzdát se iracionálních nároků – má pocit, že se změnil, a ve své fantazii se vznese do výšin absolutní svobody. Pak, protože tuto změnu není schopen realizovat, se nenávidí a říká si: „Nestojíš za nic a nikdy se nikam nedostaneš.“

Poslední a nejzákeřnější sebefrustrací je tabu jakýchkoli ambicí – nikoli prosté tabu týkající se velikášských fantazií, ale tabu týkající se jakéhokoli úsilí, které by znamenalo využití vlastních zdrojů nebo změnu v lepšího a silnějšího člověka. Hranice mezi sebefrustrací a sebepodceňováním je v tomto případě nezřetelná. „Kdo jsi, že chceš hrát, zpívat, oženit se? Nikdy ničeho nedosáhneš.“

Některé z těchto faktorů lze pozorovat, podíváme-li se do minulosti jednoho muže, který se posléze stal velice tvořivým a měl úspěch ve svém oboru. Asi rok před tím, než jeho práce vzala příznivý obrat – aniž by se změnily jakékoli vnější faktory – měl rozhovor se starší ženou, která se ho zeptala, co by chtěl udělat se svým životem, co si přeje a co očekává, že dosáhne. Vyšlo najevo, že navzdory své inteligenci, přemýšlivosti a píli nikdy o budoucnosti nepřemýšlel. Odpověděl jen následovně: „Ale, myslím, že se vždycky nějak protluču.“ Přestože byl vždy považován za nadějného, myšlenka, že by mohl udělat něco důležitého, ho prostě nenapadla. S pomocí vnější stimulace a sebeanalýzy výrazně vzrostla jeho tvořivost. Když však učinil ve výzkumné práci nějaké objevy, nebyl si jejich významu vědom. Dokonce neměl ani pocit, že by něčeho dosáhl. Jeho sebedůvěra proto nenarostla. Někdy na svoje objevy zapomínal a příležitostně na ně čas od času zase přicházel. Když přišel konečně na analýzu, zejména kvůli permanentnímu pracovnímu útlumu, jeho tabu chtít něco pro sebe, na něco aspirovat nebo realizovat své nadání byla stále ohromná. Bylo zřejmé, že jeho nadání a skryté ambice ženoucí ho za úspěchem byly příliš silné, než aby se daly úplně potlačit. A tak věci dělal – i když při tom trpěl – ale musel tuto skutečnost držet mimo vědomí, nebyl schopen se ke svým ambicím přihlásit a těšit se podniknout nic nového, nečekají nic od života, dávají si laťku příliš nízko a žijí tak proto pod úrovní svých schopností a duševních předpokladů.

(z textu K. Horneyové vybrala: vanda kuběnová, laskavě přepsala: sestra roberta)

Tento příspěvek byl publikován dne 27. 1. 2008 (Neděle) v 20.09 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .