Karmel Edith Steinové

Abys tomu všemu lépe rozuměl, musíš vědět, že tak jako existují slova a skutky vzhledem k vnějším věcem, tak to platí i pro vnitřní věci. Namísto slov nastupují myšlenky a důvody, které se tvoří v našem srdci. Skutkům odpovídá nejvýš intenzivní a živá pozornost, kterou zaměřujeme jenom na Boha s láskou, příchylností a vnitřními hnutími, kterému se duše naší „vůlí“ nese vstříc. Na nich spočívá naše cvičení v kontemplaci. Proto nám Pán neodpovídá slovy, nýbrž působením, neboť on vidí, že hluboce usebrané duši nejde o nic jiného, jelikož přiměla rozum k mlčení, takže se zajíká jako prorok a je ohromena oním strhujícím obdivem, jaký pocítila královna ze Sáby, když spatřila nádheru Šalomounovu.

Ten, kdo se modlí tak uvolněně, že už neví, co se modlí, musil svůj rozum umlčet velmi dobře. Nepochybně zakusí milosti, které převyšují jeho chápání. Tak nechá také Hugo od svatého Viktora mluvit duši jako nevěstu Boží: „Kdo to je, jenž se mne někdy dotýká, s takovou vášnivou něžností mne uchvacuje, že začínám být bez sebe a nevím, kam mne vede? Mé vědění je naplněno štěstím, zapomínám na všechno utrpení, mé srdce je zapáleno, všechna má přání jsou splněna. Vím, že jsem byla ve vytržení, ale nevím kam a ve svém nitru pociťuji objetí lásky. Nevím, co to všechno je, ale usiluji to celým srdcem zadržet a už nikdy neztratit, má duše bojuje, aby nikdy neuniklo to, co by navždycky chtěla objímat. Není to snad můj miláček? Prosím tě, řekni mi to, abych to věděla. – A když přijde znovu, chci ho úpěnlivě prosit, aby neodcházel, aby zůstal navždycky. – Vpravdě má duše, je to tvůj miláček, který tě navštěvuje. Přichází neviditelně, přichází skrytě, aby se tě dotýkal.“

Těmito slovy chce Hugo ukázat, že rozum nemůže předmět svého vnímání zaměřovat na Boha pro svatost, která září z jeho tváře, když sestupuje z hory své slávy, aby se sděloval nám, kteří žijeme v slzavém údolí. Rozum se nemůže zaměřit na Něho, dokud se při smrti nezvedne z naší tváře závoj víry, který nám Boha zakrývá. Mezitím znovu cvičme stále znovu to, co Gerson ve shodě s Dionýsem popisuje takto: „Duši sjednocovat s Nevypověditelným a Nepoznatelným nevypověditelným a nepoznatelným způsobem.“ A na jiném místě říká Gerson: „To je to, co jsme nazvali uvést sebe sama do mlčení a uzavřít svého ducha do sebe, to je ono cvičení, to je ona úloha. Namáhejme se o to všemi silami své lásky! Jdi do samoty, pozvedni se sám nad sebe – umíš-li to a když to po dlouhém úsilí nedokážeš, neuchyluj se proto k četbě nebo konverzaci. Stane-li se ti mlčení břemenem a domníváš-li se, že marně setrváváš v klidu, přemoz svou rozmrzelost nadějeplnou vytrvalostí, protože Bůh se tvé duši nikdy nevysměje, jak se obáváš. On nemešká a prokáže ti své milosrdenství, jestliže ho pln důvěry budeš hledat a prosit a volat.“

Tento příspěvek byl publikován dne 2. 5. 2008 (Pátek) v 18.01 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .