Francisco Osuna XI.
Kontemplace a společenství Kristovo
I když tato cesta kontemplace neškodí nikomu z těch, kdo si ji v srdci cení, přece velmi dobře víme, že není pro všechny. Spíše jsou někteří na ni přímo od Boha uváděni, protože si to velmi vroucně přejí. Posléze jsou i takoví, kteří mají sklon k okultismu a hledají tuto cestu vpravdě pošetilým způsobem, ačkoli svatí dali ve svých spisech návody a směrnice.
Je třeba míti stále před očima, že při tak jemných a do hloubky jdoucích praktikách, je každý omyl nebezpečný. A tak mnohý ztroskotal ne proto, že šel tou cestou, ale protože se domníval, že ji sleduje, ve skutečnosti však zabloudil na příjemnějších odbočkách. Stal se obětí omylu, protože nedbal na spisy světců, jednajících o tomto tématu. Chceme jich v této knize většinu citovat a vysvětlit.
Ačkoliv mnohé jevy mystické teologie nelze vyjádřit prostou řečí a nezkušení je nemohou pochopit, chtěli bychom zdůraznit že nejsvětější člověčenství Kristovo, našeho Pána a Boha, pokud na Něm záleží, nikdy kontemplaci nebrání ani ji neruší, ať je sebevyšší a sebečistší. Kdyby mu to bylo vlastní, pak by to činil vždy a všude, protože by to byla jeho přirozená vlastnost. Avšak svatá Boží Matka nám dokazuje opak: když sloužila Dítku Ježíši, nepůsobila jeho přítomnost žádnou překážku, která by zmenšovala její usebranou pozornost na Boha, ale měla ji větší měrou než ostatní světci. Z toho plyne, že nejsvětější člověčenství Pána nikterak nepřekáží hlubokému usebrání duše v Bohu. Je to spíše záležitost naší nedokonalosti, když odtrháváme duchovní rozjímání od stvořeného, abychom své myšlení mohli pozvednout zcela výlučně k Bohu.
Můžeme tedy říci, že ani svaté člověčenství Krista, ani něco jiného stvořeného nemůže samo o sobě překážet sebehlubší kontemplaci. Tvrdíme-li naopak, že nám stvořené věci viditelně překážejí, ukazuje to jen na naši omezenost, která – což je bohužel pravda – není schopna obsáhnout mnoho věcí najednou. Musíme však připustit, že chyba je v nás a ne ve stvořených věcech. Tak bylo i o Kristu řečeno, že je kamenem úrazu židům a bláznovstvím pohanům, protože ti, kteří byli zkaženi, proměňovali dobro ve zlo. Oni nemohli dělat nic jiného než hřešit.
Jestliže všechno stvořené je žebříkem, po němž nohy moudrých mohou dosáhnout Boha, čím více nás musí vynést vzhůru svaté Kristovo člověčenství. On je cestou, pravdou a životem. On přišel, abychom měli život v plnosti, takže tím, že se blížíme jeho božství, stáváme se podobnějšími jeho člověčenství, a tak dosahujeme svého určení.
Tento příspěvek byl publikován
dne 15. 5. 2008 (Čtvrtek) v 13.43 v rubrice Karmelitánská témata.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
