Karmel Edith Steinové

2 komentářů k příspěvku “Bergmanova Sarabanda Na zábradlí”

1. astrocyt říká:
   29.3.2008 v 19.15

   To jak se vymamí Karin a odjíždí pryč mi bohužel asocijuje pohádky a vzali se a žili šťastně až do smrti. Nikdy nevíme, jak to manželství pokračovalo. Asi jako většina.
   Ale spíš mi to připomíná Pána přílivu, kdy je vlastně sestra hrdiny jako mladinká znásilněná,prožije šok a odjíždí z ostrova do města, kde si pro další život najde ženu. Mimoto samozřejmě blázní a skončí občas na psychiatrické klinice, než konečně projde pořádnou psychoterapií a vrací se domů, projde si odpuštěním a najde si muže.
   Když jsem četla knihy maltézského kněze Velly o tom, že žena je vždy ženou a muž vždy mužem a uzpozorňoval, že i homosexualita se dá odstranit. Sama jsem to nepovažovala za možné a ve skrytu duše jsem to brala prostě že se to stává, člověk se s tím narodí a hotovo.
   Ale když jsem později o tom trochu uvažovala, vzpomněla jsem si na jeden manželský pár, kdy onen muž byla kdysi žena. Jako mladá dívka prožila divoký vztah s mužem, který se k ní choval neskutečně násilně. Do té doby střídala jako dívka partnery a žila bouřlivým životem. Nakonec si našla další dívku a po čase se rozhodla k operaci. Se svou partnerkou potom proběhl sňatek. Jako muž je klidnější a věrný a jeho žena si nehledá jinou partnerku. Když jsem o tom uvažovala, došla jsem k názoru, že je možné, že tam byl strach. Onen muž nechtěl být lesbičkou (společenský předsudek), cítil se jako žena obětí a vyřešil to tak. Ta žena s kterou žije, to nevím, ale tím, že si nehledá partnerku a zůstala s ním je známkou toho, že je sama ráda, že žije v přirozeném manželství s někým koho se nebojí. Dnes jsou už několik let spolu a manželství mi připadá harmonické, bez výkyvů.
   Znám ženu,“ která spoustu let vyhledávala jenom muže a dnes žije se ženou. Důvod? Sama mi řekne „“Sex s chlapem se nedá nahradit“,“ ale život s nima je peklo.““ Má podvědomý strach z ovládnutí muži.
   Možná že důvodem těchto vztahů může být strach či cokoliv jiného už z prenatálních počátků“, ale právě u těchto lidí je asi třeba odstranit hluboce zakořeněný strach. Ale to samozřejmě nevím přesně.
   Jestli se mě zeptáte na registrované partnerství ? Chci slyšet vás. Dost dlouho jsem nad tím uvažovala a zdá se, že za současné realné situace s tím souhlasím. Protože v podvědomí lidí se jedná o skupinu, která se potýká s předsudky, tak jako jakákoliv jiná menšina. Pokud je v tom láska a budeme vydávat počet z lásky a na druhé straně někdo mlátí děti a manželku…..
   Souhlasím s tím, že do každé rány musí vstoupit láska a bezpečí. Ne vžechny znásilněné ženy si budou hledat jinou ženu, ale projeví s to jinde. Určité neadekvátní chování v určité situaci.
   A to už vůbec nemluvím o zneužívaných dětech.
   Zdá se mi, že všichni máme nárok na tu správnou lásku a pocit bezpečí.
   Takže závěr citátu Swedenborga je to pravé.

2. barbara říká:
   30.3.2008 v 14.16

   Ale já jsem psala minirecenzi, ne psychologickou studii… Raději bych diskutovala o inscenaci, nevím však, zda jste ji viděla. Pokud ne a skutečně jsem to napsala tak, že to mohlo vyznít sladce „happyendově“, tak mě to moc mrzí, jak k režisérovi, tak i k Bergmanovi by to bylo nespravedlivé. Sexuální zneužívání je jen jeden z motivů díla, a Karin svého otce miluje, proto je pro ni tak těžké odejít, ale nakonec to dokáže a právě v tom je ta naděje… Další důležitý motiv je hudba (Karin je nadaná hráčka na violoncello, její otec jí dělá učitele, ale neumožňuje jí vlastní realizaci), takže její „osvobození“ je i umělecká volnost. V závěru se dozvídáme, že měla koncert a „zdála se být šťastná“. Samozřejmě, že ve skutečnosti může mít podobný traumatický zážitek celoživotní psychické následky, berte to tedy, prosím, jako „uměleckou licenci“. (Vždyť je to divadlo!)

   Já si hluboce vážím každé lásky, pokud je mezi partnery soulad a vzájemné porozumění, jejich sexuální orientace je mi zcela lhostejná. Proti registrovanému partnerství nic nemám, na druhé straně si nemyslím, že je pro společný život nutné. Chápu však, že pro někoho je strašně důležitá nějaká forma legitimizace vztahu. Myslím, že příslušníci jakékoliv menšiny to mají vždy těžší a většinová společnost může pomoci akorát tím, že jim zbytečně nebude házet klacky pod nohy. Naučit se přijmout vlastní odlišnost musí nakonec každý sám…

Zanechte komentář