Bergmanova Sarabanda Na zábradlí
Opatrné našlapování mezi houbami
Ingmar Bergman: SARABANDA
Režie: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Ivana Slámová
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Katarína Hollá
Světová divadelní premiéra 24. 1. 2008 v Divadle Na zábradlí
Do pustiny hluboko v lesích přijíždí Marianne (Zdena Hadrbolcová), aby se opět setkala s Johanem (Miloslav Mejzlík). Neviděli se tři desítky let… Scény z manželského života pokračují… Sarabanda je příběhem čtyř lidí, kteří sice žijí vedle sebe, ale uvnitř jsou zoufale sami. Kromě bývalých manželů Marianne a Johana v inscenaci vystupují Johanův syn Henrik (David Prachař) a Henrikova dcera Karin (Gabriela Pyšná). Otec pohrdá synem. Syn nenávidí otce. Karin však milují oba, stejně jako oba milovali její mrtvou matku. Láskou, která nespojuje, nýbrž rozděluje…
Dominantou scény je dům sestavený z kovové konstrukce, metafora vězení, klece, vzájemného manipulování. Uvnitř se krčí ještě jeden malý „šmoulí“ domeček jako pro panenky, v němž Henrik zneužívá svou dceru. Jednoduchým pohybem se kovový dům promění v kostel, ve kterém zavěšený Henrik, krvácející z čela, symbolizuje Krista. Bergman i zde reflektoval svá ústřední témata – samotu, umírání, smrt, Boží mlčení. Johan se pokouší hledat Boha usilovným čtením Swedenborga, hudební vědec Henrik píše knihu o Bachových Janových Pašijích. A režisér Pokorný Bergmanův záměr ještě zesiluje, na scéně se vrší dřevěné houby (doslovný symbol houbovitosti) s nožičkami ostrými jako hrot, které se zabodávají nejen do stěn a podlahy, ale slouží i jako hřebík, kterým se na střechu „domečku pro panenky“ přibíjí tvář mrtvé Karininy matky Anny. Tímto hřebem si nešťastný Henrik rozdrásá ruku a svou krví podepíše Johanovi úpis… To vše za doprovodu Dvořákova Requiem.
Inscenace bolí, zadírá se hluboko do srdce, ale právě proto stojí za shlédnutí. Na konci je otevřený prostor pro naději. Karin se dokáže vymanit z vlivu svého otce, odjíždí a začíná žít nový život. Její osvobození je symbolicky vyjádřeno odstraněním kovové klece. Henrik její odjezd neunese, zaleze si do domečku, v němž provede neúspěšný pokus o sebevraždu. Ale nakonec i on dokončí své Janovy pašije. A Johan s Marianne si spolu nazí zalezou do peřin, a aby překonali strach, pevně se přitulí k sobě. Není v tom pražádný sexuální podtext, naopak, skrze svou nahotu alespoň na chvíli nalézají dávno ztracený ráj…
„Skutečnou láskou není milovat sebe, ale milovat druhé a být s nimi láskou spojen. Skutečnou láskou je také být milován druhými, neboť tím dochází ke spojení.“ (Emanuel Swedenborg: Božská láska a moudrost)
29.3.2008 v 19.15
To jak se vymamí Karin a odjíždí pryč mi bohužel asocijuje pohádky a vzali se a žili šťastně až do smrti. Nikdy nevíme, jak to manželství pokračovalo. Asi jako většina.
Ale spíš mi to připomíná Pána přílivu, kdy je vlastně sestra hrdiny jako mladinká znásilněná,prožije šok a odjíždí z ostrova do města, kde si pro další život najde ženu. Mimoto samozřejmě blázní a skončí občas na psychiatrické klinice, než konečně projde pořádnou psychoterapií a vrací se domů, projde si odpuštěním a najde si muže.
Když jsem četla knihy maltézského kněze Velly o tom, že žena je vždy ženou a muž vždy mužem a uzpozorňoval, že i homosexualita se dá odstranit. Sama jsem to nepovažovala za možné a ve skrytu duše jsem to brala prostě že se to stává, člověk se s tím narodí a hotovo.
Ale když jsem později o tom trochu uvažovala, vzpomněla jsem si na jeden manželský pár, kdy onen muž byla kdysi žena. Jako mladá dívka prožila divoký vztah s mužem, který se k ní choval neskutečně násilně. Do té doby střídala jako dívka partnery a žila bouřlivým životem. Nakonec si našla další dívku a po čase se rozhodla k operaci. Se svou partnerkou potom proběhl sňatek. Jako muž je klidnější a věrný a jeho žena si nehledá jinou partnerku. Když jsem o tom uvažovala, došla jsem k názoru, že je možné, že tam byl strach. Onen muž nechtěl být lesbičkou (společenský předsudek), cítil se jako žena obětí a vyřešil to tak. Ta žena s kterou žije, to nevím, ale tím, že si nehledá partnerku a zůstala s ním je známkou toho, že je sama ráda, že žije v přirozeném manželství s někým koho se nebojí. Dnes jsou už několik let spolu a manželství mi připadá harmonické, bez výkyvů.
Znám ženu,“ která spoustu let vyhledávala jenom muže a dnes žije se ženou. Důvod? Sama mi řekne „“Sex s chlapem se nedá nahradit“,“ ale život s nima je peklo.““ Má podvědomý strach z ovládnutí muži.
Možná že důvodem těchto vztahů může být strach či cokoliv jiného už z prenatálních počátků“, ale právě u těchto lidí je asi třeba odstranit hluboce zakořeněný strach. Ale to samozřejmě nevím přesně.
Jestli se mě zeptáte na registrované partnerství ? Chci slyšet vás. Dost dlouho jsem nad tím uvažovala a zdá se, že za současné realné situace s tím souhlasím. Protože v podvědomí lidí se jedná o skupinu, která se potýká s předsudky, tak jako jakákoliv jiná menšina. Pokud je v tom láska a budeme vydávat počet z lásky a na druhé straně někdo mlátí děti a manželku…..
Souhlasím s tím, že do každé rány musí vstoupit láska a bezpečí. Ne vžechny znásilněné ženy si budou hledat jinou ženu, ale projeví s to jinde. Určité neadekvátní chování v určité situaci.
A to už vůbec nemluvím o zneužívaných dětech.
Zdá se mi, že všichni máme nárok na tu správnou lásku a pocit bezpečí.
Takže závěr citátu Swedenborga je to pravé.
30.3.2008 v 14.16
Ale já jsem psala minirecenzi, ne psychologickou studii… Raději bych diskutovala o inscenaci, nevím však, zda jste ji viděla. Pokud ne a skutečně jsem to napsala tak, že to mohlo vyznít sladce „happyendově“, tak mě to moc mrzí, jak k režisérovi, tak i k Bergmanovi by to bylo nespravedlivé. Sexuální zneužívání je jen jeden z motivů díla, a Karin svého otce miluje, proto je pro ni tak těžké odejít, ale nakonec to dokáže a právě v tom je ta naděje… Další důležitý motiv je hudba (Karin je nadaná hráčka na violoncello, její otec jí dělá učitele, ale neumožňuje jí vlastní realizaci), takže její „osvobození“ je i umělecká volnost. V závěru se dozvídáme, že měla koncert a „zdála se být šťastná“. Samozřejmě, že ve skutečnosti může mít podobný traumatický zážitek celoživotní psychické následky, berte to tedy, prosím, jako „uměleckou licenci“. (Vždyť je to divadlo!)
Já si hluboce vážím každé lásky, pokud je mezi partnery soulad a vzájemné porozumění, jejich sexuální orientace je mi zcela lhostejná. Proti registrovanému partnerství nic nemám, na druhé straně si nemyslím, že je pro společný život nutné. Chápu však, že pro někoho je strašně důležitá nějaká forma legitimizace vztahu. Myslím, že příslušníci jakékoliv menšiny to mají vždy těžší a většinová společnost může pomoci akorát tím, že jim zbytečně nebude házet klacky pod nohy. Naučit se přijmout vlastní odlišnost musí nakonec každý sám…