Dorotka ve Švandově divadle
“ Tak se zeptej! „
Magdalena Frydrychová – DOROTKA
Režie: Štěpán Pácl
Dramaturgie: Martina Kinská
Scéna: Matěj Němeček
Kostýmy: Magdalena Prousková
Hudba: Jaroslav Kořán
Světová premiéra 1. a 3. 3. 2008 ve Studiu Švandova divadla
Magdalena Frydrychová (nar. 1982), jež nyní působí jako dramaturgyně Středočeského divadla Kladno, napsala hru Dorotka (2006), za niž obdržela cenu Evalda Schorma, ještě jako studentka DAMU. Do textu vtiskla otázky a pochyby, které sama řešila…
Kdesi v českém „zapadákově“ je hospoda, již spravují dvě osiřelé sestry, šestnáctiletá Dorotka (čerstvá absolventka konzervatoře Zuzana Stavná) a starší Adéla (Klára Pollertová – Trojanová). Otce právě pochovaly, matku ztratily už dávno. V podnájmu u nich bydlí snílek Kryštof (Viktor Limr), který je každou sobotu „oblažuje“ svým zpěvem. Do hospody pravidelně chodí místní farář (Martin Sitta), jejich jediný každodenní host. A nablízku se pohybuje i Dorotčin kamarád Marek (Matouš Ruml), který však touží být víc než kamarádem…
Scéna sestává z několika starých oprýskaných kovových skříněk, (známých např. z šaten tělocvičen), které kromě původní funkce představují i zpovědnici, větrem vyvrácený strom, útočiště…
Adéla „vychovává“ sestru, stará se o hospodu, přežívá. Dávno rezignovala. Ač se děj odehrává uprostřed léta, nosí jen nudné roláky a skládané sukně. Den, co den navštěvuje kostel. Nepochybuje. Nehledá. Na nic se neptá. Přimyká se k „jistotě“, aby nepropadla zoufalství. Uvězněná ve stereotypu, bigotní, nehybná.
Kryštof touží po kariéře zpěváka. Chce být slavný, obdivovaný, uznávaný. Zatím však svým zpěvem dojímá leda hosty na pohřbech. Uvědomuje si, jak mu život proplouvá mezi prsty a pomalu se utápí v depresích. Mluví o potřebě lásky, ale sám není schopen milovat.
Farář se opíjí, aby nevnímal postupnou ztrátu víry. Vědomě alkoholem otupuje své smysly, neboť jen tak je pro něj život snesitelný.
Marek se dívá na hvězdy a sní, že se stane astronomem. Trápí se hádkami rodičů, kteří jeho sen neakceptují, a neopětovanou láskou k Dorotce. Ač tvrdí opak, pořád je dítě. (Chce utéct z domova, ale dojede jen na chatu k dědovi a babičce.) I když se usilovně snaží, plně nemůže pochopit Dorotčinu bolest. Sám ještě neprožil skutečnou ztrátu. („ Já mám dosud oba rodiče, obě dvě babičky i dědy. Nám zatím nikdo neumřel. Jen křeček…„)
Dorotka (ne náhodou nesoucí jméno sv. Doroty) hledá. Pochybuje. Neustále se ptá. K otázkám se snaží vyburcovat i Adélu, protože ji rozčiluje sestřina neochvějnost. I ona ještě zůstala v mnohém dítě. (Vzbouří se tím, že zahodí pod postel obrázek Panenky Marie.) Je vnitřně spřízněná s onou „bosou Dorotkou v bílé košilce„, o níž jí kdysi zpívala maminka, a jež se jako ústřední leitmotiv táhne celou hrou.
A jednoho dne se „NĚCO“ stane. Přijde bouře a z kostele odnese střechu. Vyvrátí strom… Zatřese Adélinou jistotou, Kryštofovými bláhovými sny. Donutí faráře utkat se se svou zmírající vírou, Marka s nešťastnou láskou. „NĚCO“ se stane… Z „mrtvého“ stromu neustále vytéká míza. A Dorotka noří ruce do jeho „krve“. Nepřestává pochybovat, zlobí se na Boha, protože „vzal k sobě tátu„, ale už není sama… A nakonec i Adélu naučí se ptát…
ADÉLA: Ty to nevíš?
DOROTKA: Někdy vím a někdy nevím.
ADÉLA: Tak až zas nebudeš vědět, tak se zeptej!
Tento příspěvek byl publikován
dne 12. 4. 2008 (Sobota) v 15.29 v rubrice Divadlo.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
