Modlitba Ježíšova

Kdosi nazval Modlitbu Ježíšovu „syntézou veškeré teologie.“ To se ovšem může zdát trochu přehnané, ale přesto je třeba uznat, že tato modlitba je co do svého teologického obsahu mimořádně bohatá. Vyjadřuje základní postoj člověka vůči Bohu, který mu nabízí svou spásu. Člověk má spásu přijmout z ruky Boží a otvírá se jí tak, že uzná svou hříšnost.
První část Modlitby Ježíšovy: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží“ je vyznáním víry. Ježíš je tam vyznávám jako Kristus, tj. Mesiáš, Pomazaný. „Ježíš není nic, není-li Kristus, a Kristus není nic, není-li Ježíš.“ Naše bezmezná důvěra v něho se zakládá na jeho božství. Není možno opakovat tato slova, aniž bychom zároveň rostli v nezlomné důvěře.

Velikost Kristova je v protikladu k nepatrnosti člověka. Tu pak vyjadřuje druhá část Modlitby Ježíšovy: „smiluj se nade mnou hříšným“. Ty jsi vše, já nejsem nic. Svůj hřích nepotlačujeme, ale vyznáváme. Pravá modlitba vždycky „vyvěrá z hlubin“ (Ž 130,1).

Formulace Modlitby Ježíšovy sice není nic absolutního, ale určitě nelze doporučit, aby se její znění stále měnilo. Dá se ovšem zkrátit tak, jak se ji modlil ruský poutník: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Je dokonce možno shrnout ji v pouhé zvolání „Ježíši!“. Nejde o opakování mantry, jak by se mohlo zdát: mantra je pouhý zvuk bez obsahu, kdežto kdo opakuje Modlitbu Ježíšovu, modlí se Jméno pozorně a s úctou. Tak se jméno stává jakousi svátostnou přítomností Milovaného.

Pro mnohé je Modlitba Ježíšova nejrychlejší cestou k vnitřní harmonii. Pomalé, rytmické opakování modlitby vede k intenzivnější soustředěnosti a pozornosti, k větší prostotě a jednotě, k hlubšímu pokoji. Pokaždé, když vyslovíme jméno Ježíšovo, zapomínáme sami na sebe a ztrácíme se v Něm. Pokaždé umíráme sami sobě, abychom více žili pro něho.

Ze stejnojmenné knihy švédského karmelitána W. Stinissena vybrala a upravila –sd-

Zanechte komentář