Karmel Edith Steinové

A. Cencini

Nazývali je whipping boys. Žili v minulých stoletích na dvorech anglických králů. Patřili k nejužšímu doprovodu králova syna a měli i tento podivný úkol: kdykoli princ učinil nějaký prohřešek, byli trestáni ranami bičem místo něho. Tak byla vina nějakým způsobem odpykána. Věc, která se mohla stát snad jen v dřívějších dobách, absurdní a barbarská; a přece se zrovna včera stalo v jednom společenství totéž. Žádní princové ani rány bičem, pochopitelně, ale přesně tatáž intrapsychická operace, která podvědomě nutí určitého člověka, jenž se dopustí chyby nebo konstatuje nějaký limit a nechce ho přijmout, „přenést“ vinu a trest na někoho jiného. Je to starý a infantilní mechanismus projekce. Další forma neintegrovaného zla.

Projekce je velice primitivním mechanismem, kterým se člověk osvobozuje od své viny a dává ji druhým. Každý z nás byl alespoň někdy v životě v pokušení tohoto mechanismu využít. Možná bychom mohli říci, že projekce je příčinou mnoha problémů a potíží v našich komunitách.
Co stojí na počátku projekce vlastní špatnosti do druhých? Na jedné straně je to strach z vlastního hříchu, který nás tak často nutí ho ignorovat; na straně druhé je to pocit, že budeme moci lépe bojovat s něčím, co je vně naší osobnosti a co se jí přímo nedotýká: tehdy člověk „projikuje“ či promítá, tzn. obviňuje, soudí a často odsuzuje, odmítá, pohrdá… Tak nabude dojmu, že udělal něco proti tomuto zlu a neuvědomuje si, že zachází-li s ním tímto způsobem, zlo mu pak komplikuje a nejspíš i ničí mezilidské vztahy a vůbec není z jeho života odstraněno.

Obětní kozel
První a neklasičtější formou projekce je přisuzování jistých citů, úmyslů a postojů vázaných na vlastní nevyzrálost nějaké konkrétní osobě. Jako by se ten druhý stal nějakým projekčním plátnem nebo pohodlnou nádrží, do které můžeme odhodit veškerou svou negativitu, vinu nebo ty stránky svého já, které nepřijímáme nebo které jsme nepojali do své identity. Trám v našem oku nám brání, abychom si povšimli, že to, proti čemu brojíme u druhých, je zatím naším vlastnictvím a že nevnímáme ani sebe ani toho druhého pravdivě. Jak si ale tuto projekci uvědomit? Existují některá znamení, která na tento proces poukazují.

1) Tvrdost a opakování soudu, který druhému nechává malé nebo žádné naděje na možnost polepšení. Skoro by se zdálo, že dotyčný „potřebuje“, aby ten druhý byl prostě takový a nemohl se změnit (aby mohl zůstat v sebeklamu, že „je to jeho problém, ne můj“), což jako důsledek přináší vnucování odpovídajícího chování. Je totiž známo, že každý má sklon provokovat ty, kdo mu jsou nablízku, aby se chovali přesně podle představy, kterou si o nich udělal.

2) Zvýšená nesnášenlivost vůči druhému. Již pouhá jeho přítomnost je otravná, až už dělá cokoliv („vadí mi i to, jak mluví“). Tato nesnášenlivost vrcholí otevřenými antipatiemi (které nějakým způsobem sami před sebou ospravedlníme) a zlostí více či méně dávanou najevo (a to je znamením, že problém není ani v nejmenším vyřešen a zlo vůbec není eliminováno).

3) Příliš snadné a rychlé odsuzování, které je výrazem podvědomého přání vyváznout beze škod a úplně se osvobodit od zla: odsuzujeme ho v druhém člověku a děláme si iluze, že jsme ho porazili a odsunuli. Většinou je toto odsuzování hodně přísné, bez odvolání a dáváme mu rádoby prorocký ráz.

Typickým projevem této první formy projekce je, že si vybereme obětního kozla: vezmeme si na mušku nějakého člena ze společenství a vytrvale ho obviňujeme z jeho i z našich vin. Možná že to je opravdu nějaký méně silný bratr, který chybuje víc než ostatní; nebo snad jeho chyby jsou – na rozdíl od chyb těch druhých – evidentní, příliš dobře viditelné… Když je takový bratr terčem projekce, stane se z něho ten, kdo stále chybuje a vůbec nic nechápe, kdo brzdí společný růst, protože má tu nebo onu vadu. Nikdy se nepolepší a bylo by lépe, kdyby byl přeložen jinam…
Před časem jsem poznal jednoho řeholníka, který měl právě toto „charisma“: utvořit si obětního kozla v každé komunitě, jíž prošel (a prošel jich několik). Zajímavé je, že bratři, jež si bral na mušku tento… „terorista“ života ve společenství, si byli navzájem podobní a důvody, proč je obviňoval, byly zhruba stejné. Byly to tytéž nezralosti, které on sám nejen neměl vyřešené, ale u sebe je ani neuznával. Jistěže takový obětní kozel má – alespoň teoreticky – příležitost stát se svatým, umí-li totiž vzít věci za správný konec, ale mohl by se dostat i do vážné deprese nebo být dohnán k nerozvážným reakcím. Bude tedy lépe, když se rozhodneme dojít svatosti jinou cestou a společně a když začneme tím, že si každý ponecháme své vlastní špatnosti.

Obětní skupina
Další možnou formou projekce je odkládat podvědomě svou negativitu na skupinu. Není tedy nezbytně nutná jedna konkrétní osoba, která se stane terčem projekce. Stejně dobře poslouží i skupina osob, jako například vlastní komunita nebo „ti druzí“, vlastní kongregace nebo třeba struktury. Předmětem tohoto typu projekce může být dokonce svět, společnost nebo nějaká kategorie lidí (např. „hříšníci“). Nejde tedy tolik o techniku projekce jako spíše o styl života ovládaný projekcí. Tato projekce se může projevovat v těchto různých podobách:

Člověk přisuzuje druhým špatné úmysly: jak dobře víme, je velmi těžké pochopit, jaké jsou opravdové motivace, které nás nutí jednat, protože jsou často umně ukryté v našich podvědomých obranných taktikách. A přesto někteří lidé dokáží odhalit motivace těch druhých. Pochopitelně vždy ty negativní. Jejich „odhalení“ ve skutečnosti není ovocem pracné analýzy, ale instinktivním přisuzováním něčeho z vlastního já těm druhým, něčeho, co v sobě jen nejasně cítí. Jinými slovy: kdo je egoistou – zvláště, když neví, že jím je -, si vykládá chování druhých jako egoistické. Proto jsou tyto zlomyslné interpretace mnohdy záludné a originální: mohl si je vymyslet jen ten, kdo se ve svém životě chová právě takovým způsobem, jen ten, kdo je expertem v tomto oboru. Jeho negativní posuzování druhých je tedy výlevem, výrazem něčeho špatného, co je uvnitř. Je to vlastně osvobozující katarze, která však prozrazuje, co má člověk v srdci. Na základě tohoto principu tedy můžeme říci, že za ošklivými, opakovanými interpretacemi jednání druhých lidí se ukrývají vlastní nezralosti.

Tento příspěvek byl publikován dne 5. 8. 2008 (Úterý) v 10.19 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .