Karmel Edith Steinové

A. Cencini

1) Další elegantní formou projekce je považovat se s úplnou samozřejmostí za něco víc, než jsou ti druzí. Více či méně otevřeně jimi pohrdat nebo je alespoň odsuzovat ve svém srdci. To je typický postoj farizeů, o kterém sv. Lukáš hovoří v 18. kapitole a který se projevuje i při modlitbě. Jaké jsou charakteristiky tohoto syndromu „zbožného“ člověka? Především je to neschopnost nahlédnout do svého nitra. Chybí mu odvaha poznat vlastní zlo. Jeho zpytování svědomí se omezuje na pozitivní zónu, což s sebou nese nebezpečné následky pro vztah k Bohu a k lidem. Tento „modlící se“ člověk ve skutečnosti nekomunikuje s Bohem (Lukáš říká, že se modlil „u sebe“), protože modlit se znamená uznat vzdálenost, jež nás od Boha odděluje a přijmout s vděčností to, že nám Otec vychází vstříc i přes naši špatnost a nehodnost. Vně uvědomění si této špatnosti existuje pouze prázdný a domýšlivý monolog toho, kdo před Bohem „slaví“ své já a své zásluhy.

Jestli náhodou i my patříme k takovým lidem, budeme trpět zvláštní mánií stavět se vůči druhým do protikladu. Cílem této mánie bude získat jistotu, že jsme opravdu lepší. Jakým způsobem? Tím, že budeme zpytovat svědomí toho druhého, tzn. budeme u něho zkoumat ty aspekty, které jsme sami u sebe shledali pozitivními a ve kterých můžeme konfrontaci vyhrát. Pochopitelně si pozorně vybereme osoby, které nám dovolí v této konfrontaci vyhrát snadno, obrátíme se proto na „celníky“ (nebo na ty, koho za celníky považujeme). V každém případě budeme cítit potřebu je najít: bez nich bychom se necítili dostatečně pozitivně a nevěděli bychom, kam odložit to, co v nás je negativní. Zůstali bychom v půlce zpytování svědomí…

2) „Plačtivci“ a „kritikové“. Také ten, kdo má ve zvyku stěžovat si na všechny a na všechno, vzal projekci za svůj styl života. Takové figurky nejsou v našich komunitách žádnou vzácností. Tato projekce má za předmět nervozitu a nepříjemný pocit, jehož příčinou jsou naše nezralosti a nedostatky, hlavně ty podvědomé. „Plačtivec“ je typ, jemuž nic není vhod, od soli v polévce až po apoštolát, do svých bratrů až po nadřízené. Jakákoliv komunita nebo řeholní institut je pro takové lidi terčem jejich nářků, zatímco vně společenství nacházejí skvělé osobnosti a instituty mnohem lepší než ten jejich…

Jinou variantou tohoto typu projekce představují kritikové: Také ti musejí vždycky všechno komentovat a dělají to raději šeptem, aby se nekompromitovali a zůstali nepozorováni. Když je však třeba říci svůj vlastní názor, tu najednou oněmí. Sem patří také ti, kteří – zdá se – si přímo libují v tom mít opačný názor než ti druzí…

To všechno jsou lidé, kteří nedokázali přijmout sebe sama nebo si dělají iluze, že vyřeší své problémy, když je naloží na ty druhé. Plýtvají energií, aby našli třísku v oku jiných a nevidí trám ve svém vlastním. Chtějí se vyhnout tíze svého hříchu a zatím mají v srdci tíhu ještě větší. A přitom by stačilo jen trochu víc poctivosti k sobě samým a hned by se náklad stal mnohem lehčím.

Tento příspěvek byl publikován dne 12. 8. 2008 (Úterý) v 8.56 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .