Odpuštění
Ti, kteří vyhledávají psychology, často slyší, že musejí přijmout sebe samy se všemi svými slabostmi a nezdary: ty máme všichni a nestojí za to, abychom si kvůli tomu ničili nervy a ztráceli klid. A tak se člověk přizpůsobí a žije ve svém světě limitů a nezdarů nebo se o to alespoň snaží; čas od času však zapochybuje, zda takové přizpůsobení není něco jako rezignace, částečně klidná a částečně zoufalá.
Podobným způsobem se snaží přijímat slabosti druhých, doufaje, že to bude opětováno, ale také jejich nedostatky často kritizuje a bojuje s nimi (ne ze zlé vůle, ale jen proto, aby se necítil úplným břídilem): v hloubi duše cítí, že „společné zlo je poloviční radostí“… Ale ve skutečnosti není z čeho se radovat, když zlo zůstává v našem životě „nedotčeno“, a hůř pro nás, jestliže jsme je přesně identifikovali při zpytování svědomí! Kdyby se proces objevování a přiznání zla zastavil pouze u první fáze, nebyl by ani v nejmenším psychologickou a duchovní osvobozující zkušeností. A také se tady nezastavuje: musíme projít další fází, odpuštěním, které nás smiřuje uvnitř i vně nás samých.
Odpuštění! Je to prastaré slovo, které asociuje další slova, zrovna tak stará a obnošená, že dokonce vyvolávají jisté pochybnosti: kdo je dnes přijímá? Zpověď, lítost, rozhření, trest, zatracení… a především slovo kajícnost, které vyvolává mnoho nedůvěry. Ano, to je pravda, my totiž nevěříme anebo jenom docela málo těm, kdo se kají. Ne proto, že bychom jim osobně nevěřili, ale proto, že málo věříme logiku odpouštění, možnosti něčeho opravdu litovat, cítit se usmířeni, sami se sebou, s životem, s ostatními, s Bohem, odpouštět a cítit, že je nám odpuštěno. Snad ani dobře nevíme, co to znamená odpustit: zapomenout, dělat jakoby nic, odložit nebo zmírnit trest, být slabí nebo velkodušní…, nebo si myslíme, že odpuštění je vázáno výlučně na různé přestupky: je to tedy eventuální „negativní“ zkušenost.
Jako by být milosrdný a přijmout milosrdenství bylo jen nějakou epizodou, něčím náhodným, co nás uvnitř nezmění a neodhaluje nám nic o našem původu a našem osudu. Jako by člověk mohl žít bez milosrdenství a domnívat se, že postaví svůj vztah k sobě a k druhým na přísných základech spravedlnosti!
Ne, nejedná se o popření nespravedlností a chyb, ani o amnestii a masové rozhřešení, ani o sny o komunitě či společenství, kde „všechny kočky jsou šedivé“ a nikdo neodpovídá za své jednání, protože všichni se odvolávají na vnější všeobecné ospravedlnění. …
zbytek textu viz kniha A. Cenciniho Život v usmíření, vyd. nakl.Paulínky 2008 (druhé vydání).
Amedeo Cencini
Tento příspěvek byl publikován
dne 17. 8. 2008 (Neděle) v 14.04 v rubrice Mezi duší a duchem.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
