Karmel Edith Steinové

Hermann Hesse

Cesta ke zbožnosti je u každého jiná. Pro mne znamenala mnohé omyly a utrpení, mnohá sebetrýznění, mnohé hlouposti, celé hory hloupostí. Byl jsem volnomyšlenkář a tvrdil jsem, že zbožnost je duševní choroba. Byl jsem asketa a vrážel jsem si hřeby do vlastního těla. Nevěděl jsem, že být zbožný znamená zdraví a dobrou mysl.

Být zbožný vyžaduje pouze mít důvěru. Důvěru má jednoduchý, zdravý, bezelstný člověk, dítě, divoch. Člověk jako já, který nebyl ani jednoduchý ani bezelstný, musel hledat důvěru oklikami. Důvěra k sobě samému je začátek. Zúčtováním se sebou samým, pocitem viny a špatným svědomím, odříkáním a oběťmi se víra nezíská. Veškerá podobná snaha se obrací k bohům, kteří sídlí mimo nás. Bůh, v nějž musíme věřit, je uvnitř nás. Kdo sám sobě říká ne, nemůže říci ano Bohu.

Ó milé, útulné kaple této země! Nesete znamení a epigrafy Boha, který není můj. Vaši věřící se modlí modlitby, jejichž slova neznám. Přesto se ve vás mohu modlit, stejně tak jako v dubovém lese nebo na horské louce. Vykvétáte ze zeleně, žluté nebo bílé nebo růžové, podobny jarnímu zpěvu mladých lidí. Každá modlitba ve vás je dovolená a svatá.
Modlitba je stejně svatá, stejně léčivá jako zpěv. Modlitba je důvěra, je potvrzení. Kdo se opravdově modlí, neprosí, jen vyjmenovává své stavy a tísně, vyzpívává své utrpení a svůj dík, jako zpívají malé děti. Tak se modlili blažení eremité, kteří jsou namalováni uprostřed své oázy a srnek na hřbitově v Pise – je to ten nejkrásnější obraz na světě. Tak se modlí i stromy, i zvěř. Na obrazech dobrých malířů se modlí každý strom a každá hora.

Kdo pochází ze zbožného protestantského domu, před tím leží až k této modlitbě dlouhá cesta. Zná peklo svědomí, zná smrtící ostny znepřátelení se sebou samým, poznal rozpolcení, trýzeň, zoufalství všeho druhu. Na nejzazším konci cesty s údivem vidí, jak jednoduchá, dětská a přirozená je blaženost, již hledal na tolika trnitých cestách. Ale trnité cesty nebyly zbytečné. Ten, kdo se vrátí domů, je jiný než ten, kdo zůstává doma. Miluje vroucněji, není omezován bludy mravopočestnosti. Mravopočestnost je ctnost těch, kteří zůstávají, stará ctnost, ctnost prapůvodních lidí. My mladší ji nepotřebujeme. Známe jen jedno štěstí: lásku, a jen jednu ctnost: důvěru.

Vám kaplím závidím vaše věřící, vaše obce. Stovky modlících si vám stěžují na utrpení, stovky dětí věnčí vaše dveře a přinášejí vám svíčky. Naše víra však, zbožnost těch, kteří putují do daleka, je osamělá. Vyznavači staré víry nechtějí být našimi druhy, a proud světa míjí zdáli naše ostrovy.
Trhám květiny na nejbližší louce, petrklíč, jetel a sasanku, a pokládám je ke kapli. Sedám si na zábradlí pod stříšku a broukám si v ranním tichu zbožnou písničku. Můj klobouk leží na hnědé zídce, usedá na něj modrý motýl. V dalekém údolí hvízdá jemně a tence vlak. Na keřích se tu a tam ještě zatřpytí ranní rosa.

Tento příspěvek byl publikován dne 20. 9. 2008 (Sobota) v 21.20 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .